Vládní politici se pokusili zastřít vážnou koaliční krizi plnou nedůvěry, slídění, ale především soustředěné privatizace veřejné moci ze strany jedné bezpečnostní agentury (což vedle upřímných demokratů namíchlo také k prsu státu přisáté dávné kmotry) gejzírem reformních a dalších zásadních legislativních návrhů.

Historky z Bártova obýváku byly zastíněny nápady na proměnu zdravotnictví, sociálního systému, občanského zákoníku, na zpřísnění zadávání veřejných zakázek, na odškodnění účastníků protikomunistického odporu… O tom, že se narychlo medializovaly polotovary, svědčí jak nejednotný názor ministerstev na veřejné zakázky, tak třeba výhrady Věcí veřejných k reformě zdravotnictví. Další zásadní střet proběhne o penzijní reformu.

Věřme koalici, že by se ráda na reformách dohodla. Nějak se jí to ovšem nedaří. A s každým interním rozkolem roste pravděpodobnost, že se koalice ODS, TOP 09 a VV završení svého reformního úsilí nedočká.

Přesto už to, co z reformního repertoáru leží na stole, vyvolává hlasitý odpor významné části veřejnosti. Preference vládních stran klesají, stejně jako popularita konkrétních koaličních politiků. Nečasova vláda je neobyčejně neoblíbená a její pověst již snižuje i důvěru občanů v prezidenta Klause, který dvakrát pomohl kabinet na poslední chvíli slepit.

Demonstrace, kterou na 21. května svolaly do centra Prahy odborové svazy, byla nejen hojně navštívená (zhruba čtyřiceti tisíci lidmi), ale především dokázala zajímavě propojit zájmy, profese, generace i styly občanského protestu. Státní zaměstnanci šli po boku pracovníků v těžkém průmyslu, lékaři po boku železničářů, lidé z kultury po boku zdravotně postižených… Na tribuně se sešel Jaroslav Zavadil s Táňou Fischerovou, Martinem Engelem i Václavem Krásou.

Vládní hra na reformy, jež zhusta končí u tupých účetních škrtů (o nich druhdy mluvili Petr Nečas i Miroslav Kalousek) a jež je kritizována také liberálními ekonomy a zaměstnavatelskými svazy (především pro nekoncepčnost), dopadá na různé skupiny obyvatelstva, v první řadě ale na střední vrstvy a osoby, které už nyní tíží nějaké znevýhodnění. Plošně pak budí nedůvěru chystaná změna důchodů a růst daně z přidané hodnoty. Zvolna vyprchává sobectví jednotlivých profesí a skupin a sílí solidarita a koordinovaný přístup.

Nadto se vzmáhá petiční aktivita, lidé o své nespokojenosti otevřené hovoří, padají zmínky o stávce či stávkách. Vznikají občanská sdružení a přitahují coby členy i ty, kteří ještě donedávna dleli ve svých ulitách. Občanská aktivita začíná znepokojovat i politiky, jímž nejvíc vyhovují lidé jako voliči – vstupující do děje výhradně jednou za čtyři roky – nebo rovnou jako (jak zaznělo i na odborové demonstraci) tupé stádo ovcí.

Jelikož se nám však nespokojenost s ekonomickou a sociální situací mísí s krizí politiky a stranictví, narůstají obavy, zda jejím vyústěním bude pouze vystřídání vlády opozicí (v tomto případě pravice levicí) nebo mnohem živější vřava – vzestup podpory pravicových extremistů a dalších antisystémových sil, nepokoje v ulicích apod. Co se dnes může jevit jako utopie (zvlášť když v Evropě najdeme národy, které mají do kapsy podstatně hlouběji), ale na zítra předpovídají i jindy zdrženliví společenští vědci, například uznávaná politoložka Vladimíra Dvořáková.

Vykračujeme si po hraně a každým okamžikem můžeme spadnout do neprobádaného terénu. A to vše jen proto, že politická reprezentace se vzdálila občanům jak realizovanými praktickými kroky (tzv. reformami), tak způsobem průběžné legitimizace a spravování svého mandátu. Více než voleb si vládní družina hledí reprezentace zájmů ekonomických lobby, důraz na demokratické postupy vystřídalo naslouchání vzkazům ratingových agentur. Vše barvitě dokreslil podloudně zaznamenaný pohled do kuchyně Věcí veřejných: cynismus, egoismus, vulgarita.

Když je demonstrováno ve Francii či Řecku, upozorňují občané na necitlivosti ze strany etablovaných stran, které sice mají své mouchy, ale jejichž mandát lze sotva zpochybnit. Česká realita se více podobá Itálii na sklonku osmdesátých let. Podstatu vystihla Vlasta Parkanová (TOP 09), když na pozadí někdejší korupce na ministerstvu obrany, které měla tu čest řídit, zpětně pronesla, že při vstupu do Topolánkovy vlády netušila, že přebírá jízdenku do Palerma.

Stěžejní vládní počiny v oblasti daní, zdravotnictví, sociálních věcí či justice si zaslouží zevrubnou debatu v parlamentu, s odbornou i laickou veřejností. Aby však měla smysl, musí se odehrávat v transparentních podmínkách a respektovaných ústavních mantinelech. S tím jsme dnes na štíru natolik, že by příští masové vystoupení občanů mělo v první řadě akcentovat prohnilost a zlobbovanost české politiky. Pokud neproběhnou reformy právě v této oblasti, bude jakékoli další pachtění marné.

NašiPolitici.cz