Jsou věci, které se opakují s pravidelností hodnou lepší věci. A tím je třeba rozpor mezi zájmy Čechů a Němců. To mne napadlo, když jsem si přečetl, že byl Daniel Herman dne 27. 5. 2017 zvolen do předsednictva KDU-ČSL.

Možná je to jen mylný dojem, ale pan Herman vypadá jako osoba stižená takzvaným „stockholmským syndromem“. To je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli. Oběť či rodina a jinak sociálně vázaní lidé se stanou zvláštní duševní přesmyčkou „přáteli“ těch, kdo na nich a na jejich okolí páchali často drastické zločiny. A z původního pokusu „pochopit“, co se vlastně stalo a jak tito „bad boys“ uvažovali a jednali, je začne „chápat“ a pak nakonec obhajovat a vystupuje na jejich straně.

Osud části židovské rodiny pana Hermana je jistě silným znakem a katalyzátorem jeho myšlení. Nacistické zločiny jej, jak sám říká, silně zasáhly.

Ale nic není jednoduché. Jeho předkové ze strany buditelské, rodina Dobrovských, hlavně Josef Dobrovský, byli sice čeští vzdělanci, ale mluvící a píšící, jak bylo tehdy obvyklé, německy. Ovšem zásadní je, že J. Dobrovský nevěřil v budoucnost českého jazyka, ani neuvažoval o zpřetrhání tehdejšího dominantního postavení Němců a němčiny v zemích Koruny české.

Současné zvolení D. Hermana a vyšoupnutí Z. Roithové z vedení KDU-ČSL lze tedy číst jako vstup přímého exponenta spojení či ideového podřízení KDU-ČSL bavorské politické straně CSU, tedy Křesťansko-sociální unii Bavorska. „Maličký problémek“ je, že CSU je politickou matkou Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Tedy organizace, jejímž cílem je návrat do doby po Mnichovské dohodě, čili zničení Československa a dnes ČR.

Ale zásadní vstup Bavorska do českých dějin, to není nic nového.

Při vzpomínkách na 300. výročí narození Marie Terezie bylo vzpomenuto též zvolení bavorského kurfiřta králem českým. Kdy se bavorský kurfiřt, později římský císař Karel Albrecht dne 9. prosince 1741 nechal zvolit českými stavy českým králem. Marie Terezie pak neměla Čechy ani Bavory – oprávněně - ráda. Kdo by se jí divil?

Silné vztahy mezi českými zeměmi (a jejich politiky) a Němci se táhnou nejméně od doby kněžny Ludmily (cca 860 až 921), manželky prvního doloženého Přemyslovce Bořivoje I. Už tehdy byly české země silně ovlivňovány z jedné strany Bavory a z druhé Sasy. Také její násilná smrt, tedy vražda, byla důsledkem tohoto politického sváru.

O skutečných vztazích mezi Čechy vedenými svatým Václavem a Němci, tedy Sasy a Bavory, vypovídá to, že roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Útok nebyl očekáván, a tak vojska celkem bez problémů pronikla a obsadila Prahu. (Jako později mnohokráte.) Václav si nepřál, aby jeho země byla vypleněná a vydrancovaná, jak Sasové i Bavoři vyhrožovali, a raději se podrobil. Výsledkem jednání bylo placení tributu, který nebyl, jak se to traduje, ani dobrovolný, ani podlézavý. Prostě to byl německý diktát. Ale základní samostatnost Čech byla zachována.

A pak se tyto vztahy mnohokrát měnily a opakovaly a variovaly, ale téměř vždy je v tom nějak zamotáno Bavorsko a německy mluvící země. Tak jako dnes.

V zásadě by totiž neměla česká vláda co vyjednávat s Bavorskem, ale s Berlínem, na což by měl dohlédnout i Berlín. Taková jednání jsou zásadním porušením subordinace Spolkové republiky!

Ale Berlínu to moc nevadí, a tak se vyjednává a ti Bavoři tady mají i své diplomatické zastoupení nazvané „Zastoupení Svobodného státu Bavorsko v ČR“, které tu sídlí už nějakou dobu. I samotní sudetští Němci mají v Praze své „diplomatické zastoupení“. Od roku 2003 v Chotkově ulici v Chotkově paláci (viz). Tož tak. Vstřícní jsme tedy až dost, ne?!?

V dnešní době jsou vztahy ČR a SRN klidné, až na zásadní věc, a to je postoj k islámským davům zaplavujícím Evropu. Ale pod hladinou bublá stále nevyřešený problém a tenze, a dokud budou existovat Češi a Moravané jako Slované, vždy to tady bude. Existuje „více než malé množství“ Němců, kteří považují území „Böhmen und Mähren“ za území v zásadě vždy německé, dnes jen dočasně ovládané Čechy. Ti smířlivější pak považují Čechy za poněkud pomatené Němce, kteří z nějakého záhadného důvodu mluví podivnou řečí.

Svár trvá už více než tisíc let. A pokud bychom počítali i slavnou bitvu u Wogastisburgu mezi Slovany Sámovy říše a franckými vojsky krále Dagoberta I. v roce 631 nebo 632, bylo by to už 1386 roků „stýkání a potýkání“. U Wogastisburgu byli západní Frankové (protoNěmci) drtivě poraženi. Kdyby nebyli, nebyly by tady dneska ani Čechy, ani Slovensko. Dnešní doba je tedy jen pokračováním té minulé.

Po znovuvytvoření samostatného Československa ten spor o „politické nebe“ běžel dále a ve vysoké míře. Jak o tom zpívali před II. světovou válkou pánové Voskovec a Werich:

„Každý člověk své nebe svým způsobem vidí,
za co jeden bojuje, druhý se stydí.
Někdo vidí v nebi jenom práci, mír a klid,
jiný zase prostředek, jak balamutit lid.

Angličan, to je pán, co ten si může dovolit!
Jémine, to my ne!
Německé nebe mít, v tom by nikdo nechtěl žít:
Dreimal nein!
Snad Henlein...

Bratr Rus, to je Slovan, ale zas je tu otrava,
že my chcem své nebe mít alespoň trošku doprava,
nač máme dlouho chodit okolo horké kaše,
my chcem nebe malé, ale naše!

A rozpor postupně gradoval. Až skončil pokusem zničit a vyhladit Čechy a nakonec pro Němce dosud nepochopitelným koncem - útěkem, vyhnáním a odsunem Němců.

Zdá se, že dnešní KDU-ČSL hledá nové politické nebe na zemi a hlavně nějakou spřátelenou sílu kousek za hranicemi v Bavorsku. Bavorsko je krajina nám velice podobná, kdysi dokonce krajina slovanská, lidé jsou nám velice podobní a jejich hospodářství jim můžeme jen závidět. Je výkonnější, ale hlavně stojí na marce, pardon, na euru, zatímco my nejsme žádnou 17. spolkovou zemí, jak někteří (včetně pana Hermana) blouzní, ale takovou - podle osvědčených koloniálních mustrů - „blízkou Indií“. Pracovití lidé s platy páriů.

Dalším zásadním problémem je, že velkou část bohatství Bavorska po válce si vlastně přinesli, jak říkal pan Herman, „naši bývalí krajané“. Velká část z nich nás má ráda jako osinu v zadku. Viz plakát z roku cca 2004, zasunovaný za stěrače českých aut v Drážďanech:

A většina „bývalých krajanů“ si nepřipouští žádnou vinu ani výčitky. A když, tak jen společensky. Nezapomenu, jak jsem seděl v kuchyni blahobytného domu přívětivého sudetského Němce, se starším Němcem u jejich odpoledního oblíbeného „Kaffee und Kuchen“, (volně přeloženo „kávy a zákusku“, což milují starší generace Němců a hlavně postarší německé dámy), a on mne přesvědčoval, že jsme na vině my. Oni že vlastně nic nikomu neudělali. A za ním na stěně visela zarámovaná fotografie jeho tatínka v uniformě důstojníka Wehrmachtu na východní frontě. A všude, skutečně všude, v domovech i úředních místnostech, v „Heimatstube“ (ve významu „světnice vlasti“), kam mne vodili a se slzou v oku ukazovali fotografie z Komotau, Aussig, Karlsbad a jinde z Heimat a byli smutní. A oni že za nic nemohou. Kdo by pak nebyl, když je nevinný, že?

Pánové z KDU-ČSL hodlají jet na „slavnostní jízdu“ na další sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) a hledají cestu k „družbě“. Není to poprvé. Už jeden z dnešních čelních představitelů strany, v té době signatář CH 77, Petr Pithart byl účasten na dokumentu Charty 77 z roku 1978, podepsaným „Danubius“, s názvem „Teze o vysídlení sudetských Němců“. Většina signatářů CH 77 ten dokument sepsaný Janem Mlynárikem a jeho přáteli odmítla, Pithart a Havel jej obhajovali.

Po roce 1989 se dočkali na vstřícnost odpovědi. Nevybíravého útoku na Československo a jeho samotnou existenci. Ani Havel, ani Pithart to nechápali. Stejně tak dnes zřejmě nechápou ani pánové Herman a Bělobrádek, že stále platí „Stanovisko Sudetoněmecké rady k sudetské otázce - tzv. 20 bodů“, schválené Sudetoněmeckou radou v roce 1962.

V něm je jako hlavní zásada a cíl sudetských Němců hlásáno viz bod 11: Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti. Dále je prosazováno „právo na národní sebeurčení sudetských Němců“, viz body 14, 15 a 16, které vycházejí z principu kolektivní etnické a nikoliv občanské identity a nadřazují takto kolektivní určení nad individuální sebeurčení. Tím je explicitně míněno právo sudetských Němců osídlit Českou republiku v „bývalých oblastech“ (tedy nejen pohraničí, ale např. i Jihlava, Brno atd.) s tím, že jimi osídlená území mohou být od českého státu následně odtržena - body 18 a 19. Tyto body silně připomínají „Karlovarský program“, který byl vyhlášen předválečnou Sudetoněmeckou stranou vedenou Henleinem a podporovanou Adolfem Hitlerem.

V tomto případě jde v zásadě o stejnou situaci, jako když Izrael odmítá vážně jednat s Palestinci, dokud neuznají nárok Izraele na existenci.

Nedávný pokus zabránit Československu a pak ČR zapojit se do Unie a dalších struktur (NATO atd.), dokud neuzná právo Němců na návrat, ukazuje, že Landsmašaft nemá dodnes nic takového s úmyslu. Ztratil by smysl své existence.

V Řezně

A KDU-ČSL se pokouší získat CSU jako svého politického patrona. Asi jako 13. ledna 845, kdy proběhl politický „křest“ čtrnácti českých knížat v Řezně (něm. Regensburg). Křest byl zároveň přihlášením se k Západu, ale i uznáním nadřazenosti Bavorska. A Bavoři i Sasové pak za to „něco“ chtěli, že. Viz shora uvedený děj v době svatého Václava. A vývoz 120 volů do Německa. Jak říkal Werich, to by se dneska taky hodilo.

Takže dnes už zase jezdí „čeští velmoži“ do Bavor. Mají pánové Herman a Bělobrádek na co navazovat. Ovšem český stát vlastně nevytvořil žádný svatý Václav orientovaný na Sasko, ale silný a bojovný mladší bratr Boleslav I. zvaný Ukrutný.

Teprve ten sjednotil zemi, zavedl daně, zničil každého, jak píší kroniky, „vicina subregula“, tedy „vedlejšího podkrálíčka“ paktujícího se tu se Sasy, tu s Bavory, a vypověděl placení tributu do Německa. Tedy odmítl podřízenost. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka (936–950) s východofranckým králem Otou I.

Boleslav I. však nebyl jen nějaký pomatený nacionalista, jak by to někdo rád dnes vykládal. Když šlo do tuhého a na Evropu táhli Maďaři (tehdejší obdoba dnešních islamistů), postavil se po bok německého Oty I., prvního císaře Svaté říše římské. A vyslal do bitvy na řece Lechu, která Maďary zastavila, podle kronik nevídanou vojenskou sílu v počtu 1000 jezdců (každý jezdec měl nejméně 5 dalších pomocníků) zvanou „legio Bohemorum“. Jejíž rytíři (jezdci) v bitvě, dle kroniky „Rerum gestarum Saxonicarum libri tres“, všichni padli.

Co z toho vyplývá? Snažit se lézt Bavorům anebo Sasům či EU do zadku se nevyplácí. Vždy a všude všichni slyší jen na sílu a pevný postoj. Jen ten se vyplácí. Jen díky odporu vůči Němcům - východním Frankům -, ale i spolupráci s nimi v hodinách dějinných zvratů nás Němci uznali za partnery. Problém je, že dneska nevidíme žádného Otu I.

A dokud sudetští Němci, jako skupina a jejich vedení, neodvolají takzvaných “20 bodů“, je nebezpečné a hloupé se s nimi zaplétat.

No, a že se dnešek v mnohém podobá minulosti, si můžete pustit tadyhle: