Nadcházející senátní a krajské volby budou více než kdy v minulosti ovlivněny tématy vymykajícími se klasickému střetu pravice a levice. Garancí bezpečnosti se bezpochyby chopí i strany vládní koalice. Pro hejno subjektů zcela nových nebo nedávno vzniklých však budou národovectví, bezpečnost a antiislamismus tématy zcela zásadními, stavícími klasické pře o krajské nemocnice takříkajíc do druhé ligy zájmu. Nedojde-li k zásadnímu výkyvu v ekonomice, k nové migrační vlně nebo k teroristickému šoku, lze celkový výsledek voleb předvídat. Mimo pravolevé schéma nicméně již definitivně vznikl nový legitimní politický prostor, strany establishmentu smrtelně ohrožující.

Útěk od praporů

Prakticky všechny zásadní filozofické i geopolitické teze, na nichž od počátku 90. let stojí programy naší parlamentní politické rodiny, dostaly za posledních pět let na frak: Řecko, Ukrajina, migrační vlna a teror. Ne že by v důsledku ubylo až tak milovníků eura, EU, Schengenu, dotací, sexuálních menšin, uprchlíků apod. Ti všichni ale musí pod tíhou fakt přinejmenším uznat, že realizace jimi sdílených ideálů místy velmi drhne. Změna je v tom, že tím ztrácí logicky i někdejší sílu udusat v zárodku pokusy o dílčí nebo celkové přehodnocení nejen českého polistopadového politického paradigmatu. Až na známé výjimky se tak nenápadný útěk od praporů ideologů lidských práv a evropské unifikace v české politice stal skutečností.

Pokusíme-li se charakterizovat současný stav myšlení uvnitř hlavních politických sil v ČR, mohli bychom tak hovořit o jakémsi vakuu, vystřízlivění, stažení se do sebe a bezradnosti, avšak při lidsky pochopitelném zachování základních cílů: dále rozvíjet koncept sociálního státu, zůstat v EU (zřejmě jednou reformované), čerpat a dělit si dotace, dále se vézt v NATO apod. Jinými slovy: už trochu legrační póza nesvéprávného a bezbranného středoevropského chudáčka ve zlém světě s Ruskem za humny, který za drobné a ochranu nabízí občasný vývoz Havlových myšlenek a krásy Prahy, zůstává. Jen - aby voliči neřekli - některé věci, které jsme ještě před několika málo lety neváhali dát Bruselu, přeci jen budeme dělat sami. Třeba azylovou politiku.

Trest odnětí legitimity

I když se na nich přímo nepodílela, uvedené historické události korunované brexitem v podstatě zkompromitovaly také naši dominantní politickou třídu. Pro některé tradiční české konzervativce a euroskeptiky byly ovšem nejen satisfakcí, nýbrž existenciálním zjevením. Ukázalo se totiž, že jimi vnímaná rizika pomýlenosti evropské unifikace a jednotlivých neomarxistů u moci sahají daleko za hranice zpustošení Řecka eurem a mají apokalyptický civilizační rozměr. Dokladem je krvavá ukrajinská krize, vyvolaná prvním velkým mezinárodním mocenským tahem Bruselu - vůči Moskvě. A nejnověji pochopitelně německá pozvánka pro muslimské migranty s teroristy v patách, v klíčovém okamžiku orámovaná vítací rétorikou z Bruselu.

Kumulace uvedených evropských krizí nesnímá politickou legitimitu jen z konkrétních postav. Již nelze popřít nebo vytěsnit eventualitu, že obecně delegitimizuje celý jeden konkrétní myšlenkový a institucionální systém zasazený do mechanismů liberální demokracie, tvářící se však jako demokracie sama. Byť s jistou nadsázkou, situace, do níž jsme se dostali, něčím připomíná slavnou Kunderovu alegorii o Oidipovi. Když tento antický princ uzřel, co tragického v nevědomosti a zaslepení vykonal (zabil otce a spal s matkou), oslepil se, aby se na své činy nemusel dívat. Kunderův hrdina nabízel vykonat toto symbolické gesto našim komunistům 60. let. My ho můžeme doporučit jak hlavním evropským lídrům současnosti, tak všem českým pudlíkům, kteří pomalu převlékají kabát a náhle se přestávají stydět za slovo národ.

Všechno je jinak

Pozice establishmentu lidských práv a nadnárodního vládnutí je tragickými událostmi poslední pětiletky natolik ideově podemleta, že připomíná pomyslného obra na hliněných nohou. Evropské vlády začaly méně lakovat, problém je ale v tom, že pro nový kurz nemají ani vizi, ani morální mandát. Může najít východisko z krize někdo, kdo ji s nejhlubším ideologickým zápalem sám zavinil? Prakticky všechny naše parlamentní strany jsou plné lidí kariérně i z hlediska vzdělání a praxe zapletených do využívání evropských dotací spjatých s Evropským parlamentem, Evropskou komisí, v různých evropských institucích, nadnárodních neziskovkách apod. Mohou nám ti samí lidé, kteří do české legislativy napumpovali tisíce nadnárodních směrnic, opravdu nějak pomoci?

Většina lidí u nás chápe, přinejmenším intuitivně, že král je nahý. Zatím ale máme co jíst, nejsme dosud cílovou zemí muslimské imigrace a nemáme teroristy. Zato máme 99 % ješitných a osobně hmotně zainteresovaných pomýlených politiků, které už novým kouskům z principu nikdo nenaučí. A to by nás taky mohlo stát život. Přesně tenhle pocit, spojený s reálným strachem o děti, dodává energii a odhodlání něco změnit desetitisícům lidí, kteří pochopili krutou skutečnost, že pomoci si budou muset nejspíš jedině oni sami. Jako na potvoru jde až na výjimky o nevyvolené: lidi mimo úřady, média, dotované nebo korektní korporace, zkrátka na politiku napojené kruhy, kde by měli co ztratit.

Nový disent

Moderní ČR ještě nikdy nebyla v takovém nebezpečí, jako v současnosti. Navzdory tomu je rezistence v mezích zákona doposud věcí poměrně malé skupiny lidí, jejichž volební preference se bohužel navíc tříští v prospěch řady subjektů, z nichž některé mají otevřené autoritářské tendence. Je přitom dosti pravděpodobné, že společenský příkop mezi těmito občany, jichž bude přibývat, a svou hru hrající konformní většinou se bude dále prohlubovat. Hlavním atributem rodícího se nového disentu je absolutní nedůvěra založená na vyústění zkušenosti s celou postkomunistickou politickou třídou. 25 let se u nás nikdo nedotkl slova revoluce. To se teď mění.

Autor je členem Alternativy pro ČR