Menší koaliční partnery, rozuměj. Třeba Miloši Zemanovi určitě spadl kámen ze srdce, když po volbách v roce 98 díky unionistům ztroskotala jednání o koalici. Menšinová vláda ČSSD s tolerancí ODS opoziční smlouvou byla pro něj mnohem jistějším projektem než spletenec s tehdejší KDU-ČSL a Unií svobody.

Situace po volbách 06 je jiná. Mirek Topolánek se na koalici s KDU-ČSL a SZ (když už se dostala do sněmovny) připravoval. Lidová strana v druhé polovině desátých let také není lidovou stranou roku 98. Miroslav Kalousek není Josef Lux. Programový průnik vzhledem k zaměření KDU-ČSL jde nalézt vlevo i vpravo. A pravá varianta se našla poměrně dobře.

Je logické, že Topolánek nejprve oslovil možné partnery do vlády, když byl pověřen sestavením kabinetu. Současně ale musel uvažovat o tom, kde pro tuto vládu sežene hlasy. Myslím, že zcela upřímně vedl jednání trojkoalice. Jednání se sociálními demokraty mu vedle osobního vztahu k Paroubkovi trochu zkomplikoval i prezident svým výrokem, že nemusí ve druhé možnosti pověřit sestavením druhou nejsilnější stranu, Tady se ČSSD lekla a Jiří Paroubek zakousl.

A protože Topolánek se na spolupráci s lidovci a zelenými „těší“, nehodil je přes palubu, byť by to mohlo být pro něho osobně sebevíc výhodné. Možná, že by jeho týmy dokázaly vyjednat únosné podmínky pro toleranci menšinové vlády ODS sociálními demokraty. V každém případě jednaní 1 plus 1 je snazší než 3 plus 1. To ví dobře Paroubek, který se s menšími stranami odmítá bavit. Topolánek své koaliční partnery chce, Paroubek je nechce, bez ohledu na to, že lidovce má ještě stále ve svém kabinetu.

Topolánek už před volbami odmítal velkou koalici. Jeho dnešní postoj je vůči KDU-ČSL a SZ čestný. Otázkou je, jestli je také realistický. Když nabídl podíl na trojkoalici ČSSD, určitě se takto nejevil. Místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach měl v nedělních Otázkách ČT pravdu, když řekl, že nabídka by mohla být vážná, kdyby předtím byla koaliční dohoda zrušena.

Sociální demokraté si počkali a co nebylo možné před třemi týdny, zřejmě bude možné nyní – zvolení jejich zástupce do čela sněmovny. Bez podmínek. Rozběhne se práce dolní komory parlamentu, vláda podá demisi a prezident bude moci jmenovat vládu novou. Jenže to Topolánkovi samo o sobě hlas pro vládu nezajistí. A jednou získané území budou těžko sociální demokraté měnit za toleranci. Je to smutné zjištění, ale komunista v čele sněmovny – zvláště když by byl předpoklad dodržení dohody o dočasnosti – by byl pro koalici výhodnější variantou než staronový předseda Zaorálek.

Sociálním demokratům se do skutečné opozice nechce. A Paroubek je dostatečně neústupný na to, aby se dal z povolebních jednání vyšachovat. Svou hru hraje pro ČSSD dobře, a proto za ním také strana stojí jako jeden muž. Je otázkou, jak uhájí svou pozici Mirek Topolánek, kterému se může stát, že s více než 35% volebního zisku vládu pro ODS neuhraje. Byť koaliční projekt dohodl obdivuhodně rychle a bezbolestně. Politický úspěch se ale vždy měří výsledkem. Výsledek, na který čekají voliči, je podíl na moci nikoliv arch papíru.

(Psáno pro Česká média)