Přibývá trapných omylů vyplývajících z nezkrotné prezidentské touhy oslňovat. Všechno by přitom spravila alespoň trocha úcty k politickému řemeslu, které, když řečník o tématu moc neví, dotyčnému připraví do kapsy alespoň pár poznámek, které může podle svého naturelu rozvinout.

Miloš Zeman odhalil jako připomínku slavné snídaně hlavy Francouzské republiky s československými disidenty v prosinci 1988 bustu francouzského prezidenta Mitteranda před sídlem Jazzové sekce pod Pražským hradem. Až potud všechno v pořádku. Neopomněl však improvizovat:

„Byla to asi rok předtím návštěva holandského ministra zahraničí. Tuším, že se jmenoval Max van der Stoel, ale pokud ne, tak mě opravte, který poté, co se rovněž setkal s disidenty, byl z tehdejšího Československa prakticky vyhoštěn. A dodnes si vzpomínám na takovou naivní veršovánku v deníku Rudé právo, kde jinde: „Jede, jede poštovský panáček, jede zpátky do země tulipánů.“ Nu a to bylo takové nepřímé varování tehdejšího režimu přijíždějícímu francouzskému prezidentovi, aby se setkal s disidenty na pracovní snídani v Buquojském paláci, tedy v rezidenci francouzského velvyslanci. A já bych chtěl ocenit statečnost, s jakou u vědomí tohoto rizika François Mitterrand tuto snídani nejenže absolvoval, ale dokonce ji i přetáhl a nechal na sebe čekat tehdejšího prezidenta Československé socialistické republiky Gustava Husáka.“

Max van der Stoel byl skutečně holandský ministr zahraničí, ale v letech 1973-1977, a ještě jednou mezi léty 1981-1982. Byl vůbec prvním západním politikem, který se už v březnu 1977 setkal s československým disidentem, mluvčím Charty 77, profesorem Janem Patočkou. Setkání v hale hotelu Intercontinental bylo soukromé, krátké, a komunistický režim na ně reagoval natolik hystericky, že prezident Gustáv Husák dokonce zrušil oficiální jednání s holandskou stranou.

Později byl Max van der Stoel uznávaným světovým diplomatem, oceněným desítkami cen a uznání za celosvětovou obranu lidských práv. Třiasedmdesátiletý nemocný Jan Patočka byl po schůzce opakovaně po mnoho hodin vyslýchán Státní bezpečností. Výslechy ukončil až jeho srdeční kolaps a po několika dnech smrt.

Mezi návštěvou Max van der Stoela a prezidenta Mitteranda tedy uběhlo jedenáct let - ne jeden, jak se domnívá dnešní český prezident. O nějakém „nepřímém varování“ francouzské návštěvě nemůže být řeč. Stejný Gustáv Husák už v roce 1988 vůbec neprotestoval, když mu francouzská strana předem avizovala úmysl zorganizovat neformální setkání s disidenty. Ve stejném roce se prezident Mitterand sešel i s disidenty sovětskými a bývalými disidenty polskými. Husákův komentář byl, podle historiků, lakonický: „Je vaší věcí, s kým se ve volném čase setkáte. To nebudeme ovlivňovat. Jenom žádáme, abyste se nesetkal s Alexandrem Dubčekem.“

V politice platí ještě jedna poučka: Paměť není historie. A na tom žádná funkce nic nezmění.