Vysvětluje tak svá mediální vystoupení, v nichž občas kritizuje počínání Jiřího Paroubka, stejně jako přesně vyargumentovaný úsudek, že vhodnějším levicovým prezidentským kandidátem než Jan Švejnar by byl Jiří Dienstbier. Když pomineme spor o Škromachovu motivaci, nelze nepřiznat, že právě on dělá to, co si ČSSD vskutku žádá. Prezentuje ji coby pluralitní prostředí, ve kterém je možné zaslechnout i alternativní, rozličně zabarvené názory.
Bohužel, v české politice je všechno naopak. Obraz malých stran, které by měly působit co nejpřesvědčivěji, je rozostřený. Šéf zelených válčí se svojí první místopředsedkyní a vedením republikové rady. Předsedu KDU-ČSL soustavně tepou dva z jeho ministrů, náčelník lidoveckých senátorů a spousta dalších známých spolustraníků.
Sociální demokracie má tendenci stát se „catch-all party“, subjektem s pestrou a širokou voličskou podporou. K tomu potřebuje zaujmout jak dělníky, tak intelektuály či umělce. Ostatně sousloví „člověk práce“ se již dávno nevztahuje jen na horníky nebo hutníky, ale na veškeré zaměstnance a lidi žijící ze schopností svých hlav a rukou.
Aby ČSSD byla autentická, musí dokázat komunikovat s různými skupinami různými jazyky. Stačí se podívat do sousedního Německa: tam to předvádí SPD i CDU, obě strany dlouhodobě se posouvající do politického středu. Velkým partajím dokonce sluší, byť se to v postkomunistické ČR špatně poslouchá, i konstruktivní platformy a frakce. Ty spolu mohou soutěžit, ovlivňovat utváření stranického programu, tlačit své lídry do špičkových pozic.
Jiří Paroubek roztříštěnou ČSSD stmelil. Zároveň zavelel do nevyhnutelné bitvy o středové, liberální sympatizanty. To by ale nemělo znamenat, že sociální demokracie získá pověst monolitu, v němž se nediskutuje ani o americkém radaru, ani o prezidentské volbě.
ODS už povinnou pouť pro čerstvé voliče úspěšně absolvovala. Po deseti letech vyslyšela Zieleniecovo volání po „rozkročení" a v loňských volbách do Sněmovny se zaměřila na zaměstnance i důchodce. Jejich důvěra pak ODS přinesla nejlepší volební výsledek v historii. Dnes modří trénují názorovou pluralitu na evropské reformní smlouvě.
Nyní je na řadě ČSSD. Aby uspěla, musí být jištěna zleva i zprava, zdola i seshora. S tím souvisejí i veřejné projevy čelných reprezentantů s rozdílnými akcenty. Stojí přece i o ty spoluobčany, co Jiřího Paroubka osobně zrovna dvakrát „nemusí“. Proto neradno Škromacha kamenovat. Možná ne vždy elegantně, leč přesto ukazuje cestu k vícevrstevnatosti levicového elektorátu.
Právo 21.12.2007