Vedle pandemie covid, jíž jsme tak trochu už přivykli a bereme ji jako vynucené zlo našich dní, hýbe společností i rozhodnutí Ústavního soudu o změně volebního systému. Jako hlavní padouch je některými líčen jeho předseda JUDr. Pavel Rychetský.

Že se proti rozhodnutí Ústavního soudu ozvou pánové Václav Klaus a Miloš Zeman, se dalo čekat. Bylo by spíše k podivu, kdyby k této věci oba cudně mlčeli. My, co si ještě pamatujeme, víme, že právě za jejich éry byl stvořen dosavadní volební systém, jehož účelem bylo zvýhodnit silnější strany a upozadit ty menší. Argument, že to stabilizuje společnost, se ukázal v následných letech jako lichý. V dobách zavedení rozpočítávání volebních hlasů d´Hondtovou metodou byly na naší politické scéně dva hegemoni, kteří se přetahovali o moc a nejspíše předpokládali, že tak tomu bude navždy. To, že si nakonec oba dva padli do náruče v rámci opoziční smlouvy, bylo jasným signálem, jak to vlastně oba dva s tím střídáním moci mysleli.

Dalším argumentem byla jistá demokratická tradice dvou silných stran ve dvou zemích (USA, VB), kde se vždy po nějaké době překlopí preference občanů na jednu z nich. Zde je třeba připomenout, že v obou zemích měl tento systém za sebou již několik stovek let, zatímco u nás byla demokracie ještě v prepubertálním věku.

Že je tento systém macešský k menším politickým subjektům, je nasnadě. Zájemcům o podrobnosti bych doporučil výborný článek pana Lubomíra Stejskala (zde). Pakliže je opravdu možné, aby vítěz byl zvýhodněn více než dvojnásobně proti druhému či třetímu v řadě, jde o nespravedlnost jak početní, tak i následně ekonomickou (příspěvky vítězným stranám dle získaných mandátů a následně samozřejmě i štědřejší volební kampaň).

Po 20 letech existence tohoto volebního systému nejenže nemáme dva silné volební subjekty, jak bylo nejspíše tehdy zamýšleno, ale pouze jedno dominantní hnutí bez programu, stojící na jediném člověku, jehož CV vzbuzuje oprávněné pochybnosti a odpor a který je cílem oprávněné kritiky, subjektem trestního stíhání a bohužel i zájmu orgánů EU ohledně neprůhledného čerpání dotací. Jedince, který se sice rád presentuje jako krizový manažer, ale ve skutečné současné krizi tragicky selhává.

Každý člověk je omylný a je jen na něm, jak se ze svých (i cizích) chyb umí poučit. JUDr. Pavel Rychetský byl na počátku 21. století u tvorby tohoto zákona a nyní nejspíše pochopil svůj omyl. Na konci své profesní kariéry se tedy zasadil o jeho změnu, jež by měla přinést spravedlivější rozdělení mandátů a de facto vůle občanů-voličů. Je to krok, který zvládne jen silný a opravdový muž. Budiž mu tento čin připsán ke cti.

Pod čarou.

Paní Marie Benešová v rozhovoru naznačila, že soudcové Ústavního soudu mají za svůj čin „cosi přislíbeno“. Tento výrok ministryně spravedlnosti (sic!) má dvě roviny. První je princip úvah paní Benešové. Její život je nejspíše dán právě oním vyřčeným mechanismem, tedy já provedu cosi a cosi za to obdržím. Tato dáma si vůbec neumí představit, že by někdo jednal jen v souladu se svým svědomím, profesní cti a odpovědností vůči společnosti. Nemyslím si, že šlo o nějaké její přeřeknutí, na to je dostatečně zkušená.

Druhou rovinou je fakt, který mi sdělil můj přítel, advokát. Pokud by si on někdy při jakémkoli soudním jednání dovolil říci i okresnímu soudci to, co prohlásila ministryně Benešová o úctyhodných soudcích Ústavního soudu, sama Advokátní komora by jej zašlapala do země a nejspíše by si v advokacii už nikdy neškrtnul. To, že i přes vyslovenou úvahu o korupci na Ústavním soudu je stále ve své funkci, má silnou výpovědní hodnotu o naší společnosti. A tato hodnota není tím, čím bychom se měli chlubit.