„Na levý hák odpovíme pravým hákem“ hlásaly plakáty Občanské demokratické strany před dvěma lety, před druhým kolem minulých senátních voleb České republiky. Nebylo divu, že poutače zobrazovaly souboj oranžových s modrými boxerskými rukavicemi (zbarvenými dle symbolů České strany sociálně demokratické či občanských demokratů), neboť Mirkem Topolánkem tehdy vedená pravicová vláda utrpěla důkladnou prohru. Snažila se zachránit, co šlo, ale marně, horní komora skutečně získala levicovější nádech. Bez výjimky se překabátily rovněž kraje. Jim léta suverénně dominovala největší partaj napravo od středu, takže se psalo o „oranžádě“ nebo o „oranžové tsunami“.

V sobotu skončená první část doplňovacího klání o třetinu Senátu šla pro změnu ruku v ruce s měřením sil o pozice v místních správách, zastupitelstvech obcí všech velikostí. Pro ty není tolik typické stranické rozhodování, hlavní úlohu po nich tradičně získávají nezávislí kandidáti. Nejinak je tomu teď. Poněkud odlišnější stav vidíme ve větších, statutárních městech typu Brno, Ostrava, Plzeň.

Zde většinou uspěla ČSSD, což ale automaticky neznamená, že bude velet radnicím pod vlastními primátory. Hodně samozřejmě záleží na koaličním rokování. V nich jí může být ku pomoci třeba tradiční i tradicionalistická formace, středová Křesťanskodemokratická unie-Československá strana lidová. Lidově řečeno lidovci, trpící nedávným vnitřním štěpením, jimž však sčítání hlasů odvalilo největší balvan ze srdce. Po letošním květnu, prakticky poprvé od vzniku československé státnosti, nesedí totiž ve sněmovně a bojí se, bojí, co přijde.

Opačný, pokračující trend oslabování pocítila ODS, ovlivněná vzestupem obratně vedené TOP 09. Dítka (všeho) schopného bývalého lidovce, ministra financí Kalouska, který neváhá lákat známé, nezdiskreditované, nicméně po funkcích hladové postavy, aby je s cynismem sobě vlastním využíval coby stafáž. Potvrdilo se to hlavně v metropoli, kde tradiční, korupcí prolezlou „modrou partu“ upozadil někdejší guvernér Národní banky Zdeněk Tůma. Pravděpodobný příští předák taktéž správně unikátní Prahy, v zákonech vedené současně jako zvláštní kraj.

Atraktivnější jsou však přese všechno nejdříve zmíněné volby senátní. Co na tom, jestli probíhají jen ve třetině obvodů z jednaosmdesáti, význam mají zvláště nyní slušný. Zatímco výběr zastupitelstev se mezi politickými vědci prohlašuje „za hlasování druhého řádu“ a ve slavném britském seriálu „Jistě, pane ministře“ s úsměvem přisuzovali obsazování municipalit přímo roli výzkumu veřejného mínění, osazení pražského Valdštejnského paláce většinovou volbou je něco docela jiného. Není náhodou, že stávající předseda vlády a občanské demokracie Petr Nečas zkoušel ponejprve odrazovat méně disciplinované voliče demokracie sociální zlehčováním rolí jinak objektivně slabší horní komory, případně si dělat alibi pro předvídatelný neúspěch. Názor obratem změnil, když si ozřejmil v tomto ohledu neobyčejně slabý výsledek svých lidí.

Jedním dechem prohlásil skrutinium za úspěch a současně vyzval de facto k budování voličského „sanitárního kordonu“ kolem levice ve druhém kole. Zformování vzdálené obdoby situace, co se v českých zemích i na Slovensku vytvořila při vyjednávání poslední vlády. Dobře si tento fyzik spočítal, kolik komplikací, o výběru příštího prezidenta nemluvě, by jeho údajné „rozpočtové odpovědnosti“ přineslo už pouhých 9 křesel obsazených sociáldemokraty. Ve spolupráci se spojenci by měla opozice nebezpečnou pozici. Možnost změnit počasí nad zaváděním mnohdy drastických reforem. Ze slunka v dolní komoře přivodit v té horní nečas.

V krácené slovenské verzi zveřejnil deník Pravda