V roce stého výročí vzniku ČSR má země po osmi měsících vládu. Důvěru jí vyslovilo 105 poslanců ze 200. Není to moc, ale je to nadpoloviční většina. Většiny bylo dosaženo velmi klopotně. A tak máme vládu složenou z ANO a ČSSD a podporovanou KSČM. Pokud někdo zaprotestuje kvůli jmenování KSČM v souvislosti s koalicí, měl by se probudit ze sna. Komunisté nebudou přece dávat svoje hlasy zadarmo. To uvidíme jak v legislativním procesu sněmovny, tak v personálním složení orgánů státních a polostátních podniků.

Během toho dlouhého dne a noci jsme mohli vyslechnout mnoho více či méně plamenných projevů, které před takovou kombinací a závislostí varovaly. V době, kdy KSČM, ta věrná pokračovatelka KSČ, měla ve volbách snad nejhorší výsledek, se dostává - nikoli hlavními dveřmi, ale alespoň postranními dvířky - do chodeb Strakovy akademie. Počkali si dlouhých 28 roků a dočkali se. A i když mnohé hlasy říkají, že komunisté už nejsou nebezpeční, nemohu souhlasit. Jsou a vždycky budou. Zatím ještě neříkají, že se učí jezdit do východní metropole podřezávat nám krky, zatím ještě nepožadují budování táborů pro své politické odpůrce, nezavírají je na Pankrác a do dalších převýchovných zařízení. Natož aby věšeli ty nejzatvrzelejší. Jsme na začátku 21. století a to je přece jenom jiná doba, než byla ta poválečná se silným Sovětským svazem v zádech. Ale všichni víme, že svůj vliv uplatňovat budou. A pokud se nemýlím, jejich mantrou nikdy nebyla svoboda člověka, společnosti, natož podnikání a soukromé vlastnictví. Jejich mantrou je permanentní omezování svobody. Na první pohled pod bohulibým pláštíkem například péče o kohokoli, kdykoli a jakkoli, ale výsledek je vždy stejný. Omezení naší svobody. Že už v této kategorii nejsou sami, ale jsou ve společnosti různě duhově zabarvených dalších hnutí a občanských sdružení, nic neubírá jejich nebezpečnosti.

Ano, komunisté si počkali. 28 let od doby, kdy se na náměstích a pláních volalo „nejsme jako oni“. Při tomto skandování bylo zajímavé se rozhlédnou kolem sebe. Volaly to většinou mladé tváře. Nadšené a nezkušené. Ti z generací, které měly s působením komunistické zvůle jakoukoli zkušenost, z generace těch nejstarších až po tehdejší čtyřicátníky, se při těchto slovech, při tomto heslu ošívali. Věděli své. Takové sametové zacházení s režiséry ničení lidských životů a celé naší země nepředpokládali. A od samého počátku jakýkoli zákon, který měl komunisty alespoň morálně odsoudit, měl v parlamentu velmi dlouhou a těžkou cestu. Konfederace politických vězňů, PTP, příslušníci RAF by mohli vyprávět.

Zákaz působení této strany a tvrdé omezení možností jejích tehdejších členů v politice i podnikání byly na místě. Lustrační zákon mnoho nezmohl.

A tak máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu, ale komunisty na stupíncích blízko vládě. Chtělo by se říci „to jsou mi ale paradoxy“, ale citovat v této souvislosti Václava Havla není trefné. I když to heslo „nejsme jako oni“ je asi také z jeho dílny. Věděl tehdy víc, než většina z nás. A my se z účinků a důsledků toho hesla nemůžeme vzpamatovat dodnes.