Patálie kolem toho, zda bude či nebude Filip Turek jedním z ministrů nové české vlády, také v případě prezidenta Petra Pavla připomínají, jak moc moc modelového českého prezidenta změnila přímá volba. To, co Pavel s Turkem v současnosti dělá, a zřejmě i úspěšně dodělá, je přesně to, k čemu mu mj. přímý mandát od voličů dává bez diskuse volno. Dovolávat se pojetí moci prezidenta z dob, kdy ho volila sněmovna, je směšné, anachronické, a hlavně svým způsobem nedemokratické. Měli bychom se s tím konečně smířit.

Prezident je politik
Realističtější debatu o celé věci stíní samozřejmě pravolevý politický příkop. Zastánci vlády Andreje Babiše, úžeji její národovecké a konzervativní části, tedy Motoristů a SPD, nemohou být logicky spokojení. Argumentace – je to věc vlády, ta za Turka politicky buď zaplatí nebo nezaplatí – je pravdivá, logická a autentická. Stejně tak relevantní je výsměch Pavlově morálnímu argumentáriu, subjektivní nelibost by v kompetenční při neměla mít vrchu. Za poznámku stojí i vlastní Pavlova minulost: jak moc „ústavní“, chce-li, je celá jeho komunistická minulost? Jeho samého, a může být rád, nikdo jako kandidáta na prezidenta nelustroval, i když to tak asi být mělo. Jen voliči. A tak ho tu máme. Stejně jako Turka.

Selhává i ústavní teorie. Od té doby, co zákonodárci změnili způsob volby českého prezidenta z nepřímé na přímou, máme s prezidentem prostě problém. Dostanete-li jako prezidentský kandidát miliony hlasů, vedete-li předtím dlouhé měsíce politickou – a také dosti nákladnou kampaň (platíte si bezmoc?) – jste v trochu jiné roli než první dva prezidenti České republiky volení parlamentem, Václav Havel a Václav Klaus. Ani jeden z nich si takovým martyriem nemusel projít. Ale kdyby jen to. Ty samé myšlenkové proudy, zastoupené v dnešní sněmovně, byly z pohledu voličů v zásadě na výběr i v rámci prezidentské volby. Prezident je politik.

Nabídka rovná se závazek
Ano. Právě kampaň, která prezidentské kandidáty tlačí do tvorby závazných politických profilů a implicitních závazků vůči voličům, činí z úřadu prezidenta jakousi potenciální politickou „stínovou vládu“ nebo její konkurenci. V průběhu poslední prezidentské kampaně se řešila Ukrajina stejně jako důchody. Jen si vzpomeňme na Babišův „mír“. Stačí chtít. Více než relevantní je odpovědět si i na otázku, zda by vlastně výkon prezidentské funkce a la období 1993–2013 nebyl v nové éře urážkou voličů. Může být někdejší relativní politická askeze českých prezidentů vůbec slučitelná s poutem, které přímou volbou lidmi vzniká?

Proč jinak přímou volbu mít? Jako spektákl? Blahé paměti je hlavní argument, kterým se odklon od volby poslanci zdůvodňoval. Cílem bylo utnout politické pletichy, které volby prezidentů provázely a prezidenta cejchovaly jako koně konkrétních politických stran a jednotlivých poslanců a senátorů. Přímá volba měla prezidenta emancipovat jako „pejska“ politických stran, které za jeho volbou stály. To se určitě povedlo, ale vznikl svod úplně nového typu. Pokud by Ústavní soud nalezl, že Pavel musí Turka jmenovat, jaký smysl mělo jít k volbám a volit si prezidenta? Na kterou část Ústavy přísahal více? Šli byste ho znovu volit, věnovali pozornost kampani? Nabídka rovná se závazek. Tečka.

Upřímně řečeno, zcela od věci není ani to, položit si otázku, proč vlastně prezidenta máme. Proč nemůže ministry jmenovat jen předseda vlády? Proč jeho samého nemůže jmenovat někdo jiný než prezident? Co chtěli tvůrci československé a české ústavní tradice důrazem na klíčovou kompetenci prezidenta vlastně říci? Česká Ústava je a zůstane základním zákonem země s parlamentním politickým systémem i se stávajícím způsobem volby prezidenta. Pokud jsme si s ní tak plytce pohráli, a „dali“ prezidenta voličům, musíme se smířit s logickými a přiměřenými důsledky. „Ofrňovat“ nad ministry z profesního nebo morálního hlediska a další myslitelné kousky si přímo volený prezident může a má dovolit. Text Ústavy s tím po jazykové stránce v rozporu není. Už proto, aby byla legrace.

.