Prapůvodní lobby asi skutečně vznikaly dole v hotelových halách, kde lobbisté čekali na vlivné politiky, až vstanou od snídaně nebo od něčeho jiného. Tyto kontakty byly vhodné k tomu, aby se politici mohli dozvědět, že jejich rozhodování je předmětem upřímného zájmu té či oné skupiny – ať už ji tvořili výrobci kartonážních šiček nebo majitelé heren. Oslovený politik jim ale začal věnovat pozornost až tehdy, když mu lobbisté dokázali vysvětlit, že jeho zájem politika a zájmy jejich lobby jsou stejné. Což je také obsahem práce lobbistů.

V ideálním případě by zákon neměl přinášet někomu nebo některým prospěch, dokonce ani většině, a zároveň přitom poškozovat menšinu, ale měl by pouze vymezovat pravidla pro svobodnou volbu. Ve skutečnosti zákony jsou navrhovány a schvalovány s tím, že mají přinášet konkrétní výsledky. Neboli mají měnit, ovlivňovat, řídit to, co by ponecháno samo sobě dopadalo jinak. Nebo by alespoň měly zlepšovat postavení většiny. Pokud by ale zájem lobby byl v souladu se zájmem většiny, neměla by důvod k existenci, protože bojovat za zájem většiny nedává smysl. Neboli lobbisté fungují tehdy, když se snaží prosadit zájmy své skupiny.

Stranické klany a poslanci jsou ovšem voleni jako představitelé zájmů svých voličů. Nikoli skupin lobbistů. Pokud jejich rozhodování například ve formě výjimek v zákonech ovlivňují lobbisté, znamená to, že příslušníci dané lobby získali volební hlasy navíc. Tím byl ale porušen prvotní demokratický princip, podle něhož má každý občan jeden hlas. Ale lobbisté usilují právě o to mít víc než jeden hlas.

Krycím manévrem prosazování skupinových zájmů je předstírat, že jejich zájem je zájmem veřejným. Proto zdůrazňují zájmy spotřebitelů, zákazníků, veřejnosti a všech ostatních. Právě takto argumentují nejrůznější Svazy, Komory, Sdružení – od komory daňových poradců až po svaz průvodců po pražských památkách. Cílem je ovšem omezit konkurenci vlastní skupině tím, že budou klást další a další překážky ke vstupu do jejich byznysu. Omezení konkurence a získání monopolu na tu či onu službu jim dává možnost omezit nabídku a zvýšit ceny. To vše pod záminkou ochrany klientů.

Zájmové skupiny se tedy snaží přesvědčit veřejnost, že vynakládají své soukromé prostředky na to, aby mohly sloužit veřejným zájmům. Ve skutečnosti samozřejmě právě tak jako všichni ti ostatní sledují pouze vlastní cíle.

Při argumentaci pro existenci či dokonce uzákoněnou regulaci lobbingu se uvádějí nejprve obligátní "zahraniční zkušenosti". Na "zahraniční zkušenosti" lze napasovat skutečně všechno, ačkoliv jsou často jenom tím, co už se těm zahraničním lobbistům povedlo, zatímco ti domácí o to teprve usilují.

Dalším seriózně se tvářícím argumentem je, že lobbisté údajně poskytují zákonodárcům informace, které sami zákonodárci nemají, a tím přispívají k vylepšení zákonů. Jenže lobbisté mají zájem jen na takovém "vylepšení" zákona, které bude sloužit jejich prospěchu. Vynakládají určité úsilí, mají s tím spojené náklady a ty mohou mít smysl jen tehdy, jestliže jim přinesou dodatečný prospěch.

Nepochybně mají lobbisté převahu informací, které ochotně a zdarma poskytnou. Samozřejmě ale jen ty vybrané. Je jasné, které to budou. Samotná kvalita nebo nekvalita toho kterého zákona je samozřejmě naprosto vedlejší. Z hlediska lobbistů je a musí být "kvalitní" jenom takový zákon, který jde maximálně vstříc jejich skupinovému zájmu. Skutečně kvalitní zákon, který neurčuje výsledky hry, ale pouze její pravidla, je pro zájmovou skupinu naopak zcela ´nekvalitní´. Takové zákony je nezajímají.

Přitom je alespoň v ekonomii známo, že každé omezení konkurence, každá kvóta, každá bariéra, každá překážka a nařízení přináší snížení ekonomické efektivnosti, zvyšuje náklady a ceny. Naopak každé odstranění takových a podobných překážek – počínaje kdysi zrušením cechů - zvyšuje bohatství všech, a to bez jakýchkoli dodatečných výdajů.

Vrcholným kouskem lobbistů je jejich souhlas se sepsáním zákona regulujícím lobbismus. Jestli ta iniciativa dokonce nepřišla přímo od nich. Obsahem zákona má být například povinná registrace lobbistů. Registrovaní lobbisté by měli mít za povinnost hlásit, s kým z politiků, poslanců nebo ministrům se sešli. Stejně tak i druhá strana by měla mít za povinnost hlásit a zaznamenávat všechny své schůzky pracovní a nepracovní, ale i to, s kým byl dotyčný senátor nebo primátor o víkendu na golfu nebo bramborové brigádě. Za nesplnění těchto povinností by měly následovat postihy. Všechno dohromady by to mělo vést ke kultivaci lobbingu. Jistě budou zákon lobbisté upravovat a vylepšovat sami – však mají o věci samé skutečně nejvíce informací - a určitě se přitom budou znamenitě bavit.

Lobbisté nejen kolem zákona o hazardních hrách škodí vždy a všude, jako všechny skupiny organizovaného sobectví, a měli by být považování za škodnou v ekonomickém polesí.

Autor je nezávislý ekonom