S elektřinou to je prosté: Od pantáty vedou dráty do žárovky nade vraty, pravil klasik ve známé písni Elektrický valčík. No a teď povede od vlády penězovod do domácností, který tu žárovku taky rozsvítí.
Ceny elektřiny se vydávají strmě vzhůru a vláda má recept, co s tím dělat: dotovat. Energetické šoky vykryjeme energetickými šeky!
Dvojministr Karel Havlíček zvěstoval, že kabinet se chystá 800 000 domácnostem s nízkými příjmy (což by mohlo zahrnovat 3,2 milionu obyvatel) kompenzovat polovinu ze zdražení. To odhadl na patnáct set až dva tisíce korun.
Zdaň to, reguluj to, dotuj to!
Příčiny růstu cen energií, které mohou spoustu lidí uvrhnout do takzvané energetické chudoby, jsou nasnadě: Na prvním místě to je Green Deal, tedy Zelená dohoda – odchod od uhlí, aniž bychom měli jasno, čím ho vlastně nahradíme a kolik to bude stát.
Evropská komise vydává emisní povolenky, kterými penalizuje fosilní ekonomiku. Každoročně přitom množství vydaných povolenek snižuje, aby dosáhla bezuhlíkové budoucnosti. Tím samosebou cenu elektřiny zvyšuje.
Celá tahle politika připomíná proslulý výrok, který kdysi americký prezident Ronald Reagan utrousil k politice demokratů. „Pokud se to hýbe, zdaň to. Když se to pořád hýbe, reguluj to. A když se to přestane hýbat, dotuj to...“
Ceny elektřiny se regulují od nepaměti, máme k tomu zvláštní úřad. Regulována je pro spotřebitele víc než polovina celkové ceny, která zahrnuje nejen poplatky za distribuci, ale i náklady samotného regulátora na regulaci a podporu výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Emisní povolenky pak nejsou ničím jiným než speciální daní. Platí ji všichni, kdo produkují věci odporující bezuhlíkové ekonomice.
Kruh se pak uzavírá dotacemi, které bude obsluhovat další zástup byrokratů. Budou je dostávat nejen domácnosti, ale i samotné firmy, které speciální uhlíkovou daň musí platit – třeba proto, že nedokážou vyrobit ocel bez emisí.
Vláda v příštím roce vyčlení 27 miliard na podporu obnovitelných zdrojů, a část poplatků, které firmy platí, se tak přenesou na stát. Potažmo se rozprostřou mezi plátce daní a daňové poplatníky.
Komu to pomůže?
Zelená dohoda však nejsou jen emisní povolenky. Kromě nich elektřinu prodražují investice do ochrany proti blackoutu, kterou vyžadují přibývající nestabilní zdroje závislé na slunci či větru, nejistoty i výpadky spojené se zavíráním uhelných a jaderných elektráren, anebo závislost na zemním plynu z Ruska. A k tomu všemu se přidává vyšší poptávka po době lockdownů, která v budoucnu naroste s nastupující elektromobilitou.
Je tedy patrné, že ceny elektřiny porostou dlouhodobě. Jak dlouho chce vláda energetické šeky vyplácet, přitom není jasné. Pokud by to mělo záviset na cenách energií, tak nejspíš do svatého Dyndy. Tedy skoro navěky.
Jaký smysl mohou dotace mít, když se domácnosti s vysokými cenami elektřiny, které se promítnou i do cen zboží a služeb, budou muset sžít? Neměl by stát spíš motivovat k úsporám? Nové dávky, kterými chce snížit dopad dražší elektřiny na rodiny s nízkými příjmy, k nim nepovedou. A ve výsledku mohou spotřebu naopak spíš podpořit.
Nabízí se otázka, zda by regulátor v této situaci neměl zatlačit na polostátní firmu ČEZ Distribuce. Distribuce a přenos se na celkové ceně elektřiny pro domácnosti v minulých letech podílely víc než třetinou. A distribuční firma přes vysoké investice vykázala loni slušný provozní zisk před odpisy ve výši 17,2 miliardy korun.
Může být hůř
Zelená energetická politika vytvořila problém. A jak v politice bývá zvykem, místo příčiny problému – nepromyšlené energetické koncepce – teď vlády (nejen ta česká) řeší jeho důsledky. Zvyšují tím počet lidí (i firem) závislých na státu, což koneckonců některým stranám vyhovuje.
Našinci by každopádně mělo být jasné, že nastává doba, kdy si konečně bude muset pořídit úsporná svítidla a při nákupu pečlivěji vážit nejen cenu spotřebiče, ale i jeho příkon. Při provozu potom bude nucen přemýšlet, kdy jaký spotřebič zapne – zkrátka chovat se šetrně, tedy i odpovědně. Což měl ostatně dělat už dávno.
A nakonec nezbývá, než si popřát, aby to všechno neskončilo nějakým energetickým přídělovým systémem jako kdesi ve Venezuele či na Kubě.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce