Letošní předvolební kampaň trhá rekordy. Už teď je zřejmé, že bude nejdražší a nejhnusnější v novodobé historii naší země. Náklady jsou stejně nesmírné jako nestoudné. Jde o veřejné peníze, náklady vynaložené parlamentními stranami budou částečně hrazeny státním příspěvkem. Je správné, že se ze státního rozpočtu, tedy z peněz daňových poplatníků, hradí chod demokratického systému. Přehlídka hnusu předváděná dvěma hlavními protagonisty má s demokracií jen to společného, že je nedemokratická. Je založená na špinění, a právníci by se měli vyjádřit k tomu, zda neodporuje zákonu. Jedna i druhá protivná strana například zneužívá portrétů politiků opačné strany k ostouzení.

Na celé věci, mělo by se napsat na celém případu, je mnoho pozoruhodných prvků, nejvíce, jak se mi zdá, jeden z nich.

Začněme reklamou. Politici jsou prodavači nadějí, o nic jiného nejde.

Vyvolávají naděje, slibují jejich naplnění a podle míry přesvědčivosti dostanou mandát. Splní zlomek, pokud vůbec něco, a spoléhají na to, že v příštím kole voliči zapomenou a odpustí a nechají se obalamutit a je možno je opět ohlupovat nabídkou dalších nadějí. To je normální.

Takže je normální, když sociální demokracie dává – například – mladým lidem naději, že se jim postará o zabezpečení, až přijdou do penzijního věku, třebaže praxe sociální demokracie je opačná – blokováním penzijní reformy a zadlužováním státu boří reálné vyhlídky mladých lidí na slušné zabezpečení ve stáří. Nicméně i toto je, dejme tomu, normální a děje se to ve standardních demokratických volbách také. Tak například jsem obdivoval v sousedním Německu sociálnědemokratický slogan „každý má právo být bohatý“. Opakuji, je to normální a voliči to navíc chtějí, přejí si být balamuceni, rádi uvěří prodavačům naděje a kdo víc slíbí, ten je odměněn hlasy.

Naproti tomu voliči něco nechtějí, a je to zjištěno empiricky, tedy vědecky: nechtějí konflikt a vzájemné osočování. Bylo to konstatováno bezpočtukrát. Sociologické výzkumy znovu a znovu potvrzují, že se voličům nelíbí neschopnost dohody, že jim vadí hulvátský styl politiky. Proč tedy jsou politické strany nepoučitelné?

Bylo by dobře v této souvislosti upozornit na to, že je trochu (hodně) nespravedlivé hovořit o „politických stranách“. Inzertní a billboardový hnus se stal doménou dvou politických stran, tedy ODS a sociální demokracie. Navíc se obě tváří, že s hnusnou pomlouvačnou kampaní nemají nic společného, že se ty billboardy jaksi objevují na plochách mimo jejich vůli. Jakoby běžely vedle sebe dvě kampaně, jedna oficiální, řízená volebními štáby dvou sporných stran, a druhá neoficiální, podporovaná neznámými lidmi v pozadí.

Tomu ovšem uvěří opravdu lehkovážná hlava.

Vraťme se k nepoučitelnosti těch dvou. Výsledky se objevují už teď, v kampani. Není to dlouho, kdy se v naší zemi zcela vážně diskutovalo o tom, že zraje k systému dvou politických stran. Zdálo se, že gravitační síla ODS na jedné straně a sociální demokracie na druhé straně přitáhne voliče menších parlamentních stran a voliče neparlamentních stran a lidi nerozhodnuté. Zdálo se, že jejich nabídka je dostatečně široká. Navíc vzhledem k tomu, že se celosvětově vládnutí odklání od ideologie k technologii správy státu, rozdíly mezi představiteli obou pólů jsou malé, projevují se v rozdílných akcentech. To, že se mnohým fundamentalistickým stoupencům pravice zdá ODS příliš levicová a naopak, levicovým fundamentalistům přijde sociální demokracie prohnile pravicová, to je normální a plyne to z prostého faktu, že jemný mechanismus státu v nejširším slova smyslu na ideologické výstřelky okamžitě reaguje poklesem výkonu, ať je to výstřelek na jednu nebo druhou stranu. Taková byla situace ještě před několika lety. Jakýmsi záhadným samovývojem však došlo ve stranických centrech k podivné izolaci. Vladimír Mlynář to trefně přirovnal k životu v akváriu. Třebaže se hrubnutí neosvědčilo, nepřispělo k ničemu dobrému a nepodpořilo nikoho, nepoučitelní lídři v tom pokračují. Zatím z toho profitují menší strany, které mají v letošních volbách větší šanci na volební úspěch než kdykoli předtím. Václav Klaus poukázal na nepředvídatelnost důsledků takového vývoje a ani nikdo jiný si netroufá na prognózy, co to s naším politickým systémem udělá, až v parlamentě zasedne, dejme tomu, sedm politických stran.

S tématem naší úvahy ale souvisí jediná z mnoha neznámých blízké budoucnosti. Bude letošní rekordně hnusná kampaň poslední hnusnou kampaní?

Záleží na tom, kterým směrem půjde sebereflexe v politických štábech, až se budou počítat ztráty – a ty budou mít modří stejně jako oranžoví. Jestli ta sebereflexe bude v duchu úvahy „doplatili jsme na to, že jsme byli hnusní, špinili jsme a lhali“, anebo naopak v duchu úvahy „byli jsme málo hnusní, a příště budeme lhát ještě víc“.

Zatím bych si vsadil na druhou variantu a moc rád bych se mýlil.

LN, 8.4.2010