Vzpomínáte si ještě, co říkal Andrej Babiš, když se svým hnutím ANO v roce 2013 poprvé kandidoval do poslanecké sněmovny? Říkal, že ANO je pravice. Pak ovšem vstoupil spolu s lidovci do sociálně demokratické vlády Bohuslava Sobotky a z té pravicovosti toho moc nezbylo. Úplně se pak rozplynula po volbách v roce 2017.

To už nebyla pouze Babišova vina. Coby vítěz voleb nabízel vstup do vlády občanským demokratům. Žádný další koaliční partner by už k tomu nebyl potřeba. Nestalo se. Milovníci kontrafaktuální literatury tak mohou spekulovat, jak by se asi vyvíjela alternativní historie, kdyby do vlády nastoupili ministři za ODS a kupříkladu Václav Klaus mladší se v roce 2017 stal ministrem školství či Jan Zahradil nebo Alexandr Vondra ministrem zahraničí. Hodně věcí by asi bylo jinak. Realita ale kráčela jinudy.

Nemá smysl rozebírat tu důvody, proč ODS odmítla, nicméně důsledek známe. Namísto doprava se země ještě více vychýlila vlevo. Nejen kvůli otevřeně koaliční ČSSD, ale tentokrát také kvůli skrytě koaliční KSČM, která v rozhodujících okamžicích poskytovala Babišově vládě toleranci. Nebylo to zadarmo. Nejrůznějších levicových úliteb, které Babiš musel na oltář existence své vlády položit, bylo nepočítaně.

Jeden by si myslel, že výrazné vychýlení vlevo vytvoří v opozici logickou poptávku po vyvažování vpravo. To se ale nestalo. Namísto toho se i ostatní politické strany, které se kdysi deklarovaly jako pravicové, ubírají doleva a trumfují se s vládní koalicí, kdo přijde s ještě více populistickými návrhy. ODS zachraňuje v koalici Spolu lidovce a TOP 09, přičemž se za nimi odebrala do levého politického středu, Starostové (STAN) se pro změnu objali s ultralevicovými Piráty. A celá tahle „bruselská pětka“ má ambici společně vystřídat Babiše a spol.

Nyní se blíží další volby. I tentokrát se bude rozhodovat o tom, jaké vektory se nakonec pospojují a kam naši zemi nasměrují. Jako předsedkyně jedné z kandidujících stran v mírné nadsázce říkám, že i my chceme volby vyhrát. Ale až ty příští. Teď nám k úspěchu i spokojenosti postačí, když do sněmovny vstoupíme. Je to důležité. Může totiž nastat zajímavá situace, že právě my, totiž skutečná pravice, budeme jazýčkem na vahách, který rozhodne, kudy se naše země bude po další čtyři roky ubírat.

I mě se novináři tradičně ptají, s kým bychom do vlády šli a s kým ne. Nechci uhýbat před konkrétní odpovědí, ale mnohem důležitější než s kým mi přijde, kam se nová vláda, ať už ji nakonec vytvoří kdokoli, vydá. Pokud to bude směrem k odpovědné pravicové politice, která hájí naši národní suverenitu, individuální svobody, štíhlý stát, českou korunu a racionální pocovidovou obnovu naší země, rádi takovou vládu podpoříme.

Politický systém potřebuje obě nohy. Ten náš momentálně zoufale kulhá na příliš zbytnělou levou.

(Autorka je předsedkyně volební formace Trikolora Svobodní Soukromníci.