Tak konečně je to tady! Sluníčkové neziskovky mohou bouchat šampaňské, performer Kohout s přáteli jásat nadšením a u Tří ocásků mohou stavět velké hrnce na vodu k zalití fair trade kávy, by všichni společně přivítali naše nové spoluobčany – válkou, hladem a bídou zdecimované soudruhy z afrických zení, kterým se podařilo přeběhnout až do naší vlasti.

Malým kazem na kráse tohoto historického okamžiku se jeví fakt, že migranti na naši zemi z vysoka kálejí a rádi by za přispění evropských peněz, sociálních výhod a subjektivního výkladu lidských práv pokračovali na své cestě dále, do zemí zaslíbených, do eurosociálních rájů, za více eury, za lepším bydlem, za ještě pohodlnějším životem, který jim komunismem zchudlé Česko nedokáže zajistit dle jejich představ. Přece tady znovu nebudou tříd bídu s nouzí za pár korun, to mohli zůstat v Africe … že?

Ještě více je však pro mne překvapivé, že kolem plotů záchytných táborů pro tyto migranty neběhají sluníčkově rozesmátí aktivisté multikulturně obohaceného světa, by svým arabským a africkým bratrům vysvětlili, že není tak úplně dobře se na své cestě k lepším zítřkům rvát s českou policií, demolovat ubytovací zařízení a vůbec, tak nějak všeobecně pouštět hrůzu na domorodé obyvatelstvo. Vždyť by s nimi mohli v klidu pohovořit o tom, jak se s nimi podělí o své dotace, jenž zatím většinově spotřebovávají na své, potem a krví vysloužené, platy, jak si každého z nich vezmou domů či jak bude dobře až jich přijde ještě milión. Na závěr debaty by pak významný umělec pravdy a lásky předvedl svoje stěžejní pouliční dílo s holou zadnicí, něžné aktivistky vykouřily dýmky míru a společně by všichni zatančili nad cedulkami „# přijímám“.

Možná se tak ale neděje jen z prostého důvodu, protože „pan profesor“ Kohout je zrovinka zaneprázdněn malováním nových proimigračních cedulí a ostatní se sami bojí, neboť by mohli od afroarabských zachráncnů naší budoucí produktivity práce a porodnosti dostat akorát přes hubu, neboť tito slyší jen na mobilní telefony, kapesné v eurech, ubytování zdarma a dobrou stravu dle jejich kulturních zvyklostí.

Své polínko do bojové vřavy také přidal ministr Chovanec, který rekognoskoval terén, přijal vysvětlení, navrhl vyjádření a slíbil opatření. Ještě lépe se v celé situaci pak zorientoval soudruh ministr pro zbytečné tlachy a dotace Dientsbier, který podpořil spravedlivý boj za sociální jistoty migrantů, když všem partičkám jejich domácích umetačů cest z parazitických neziskopříživovek slíbil na příští roky plnit koryta ještě vydatněji a na roky dopředu.

A co zbytek naší pracovité vlády? Ten má, jak se zdá, jiné starosti. Nejprve bylo třeba rozdělit stamilióny na odměny vládním úředníkům, kteří po vzoru Jany Nagyové – Nečasové dřou jako koně, neboť stát řídíme jako firmu, a když se tato, zadlužená, zkorumpovaná a bez výhledu na zlepšení, potápí jako Titanic, proč by se nemohlo na horní palubě stále ještě tančit … když nějaké zdroje pořád ještě jsou. Je třeba se tedy hlavně starat o to, aby se nahoře tančilo co nejdéle.

Socialisticky tančit na produktivních mrtvolách z podpalubí se dá totiž jen do té doby, dokud se sežene dostatečně většinové stádo na volební vítězství. Neomarxističtí prodavači dobra a sociálních jistot z vyspělejších států EU to již delší čas řeší multikulturním obohacováním. Naši chudší příbuzní, kteří nemohou přistěhovalcům nabídnout tolik bohatých výhod, se tedy zaměřili alespoň na uplácení státních zaměstnanců, kterýžto úkol, jak a o kolik jim přidat v době, kdy stát s téměř dvoubiliónovým dluhem spěje řeckou cestou do propasti totálního bankrotu, řeší vládní panáci jako prioritní.

Kolik „dobra přes naše mrtvoly“ a absurdního socialismu se však ještě vejde do banánové republiky Česko? Samozřejmě přesně tolik, kolik si ještě populace nechá nakálet na hlavu. Sociální inženýrství populistických demagogů má zelenou, neboť obyvatelstvo je již dostatečně vystrašeno, zpacifikováno dluhovou pastí a frustrováno politickým divadlem. Systém neomarxistických experimentů na chovném stádu daňových poplatníků tak dosahuje nebývalé intenzity a závity orwellovských šroubů se mohou utahovat téměř každý den. Ještě zlikvidovat živnostníky a malé české firmy, nahradit je dalšími zaměstnanci zbytečných úřadů a „neziskovek“ a ve finále také přesvědčit pár migrantů, aby zůstali a ve volbách odvedli svou práci. Pak dobro konečně zvítězí nad nenávistí, rasismem i xenofobií a bude konečně líp. Jen … aby se vám to poněkud nevymklo, soudruzi.

Psáno pro a více na pravyprostor.cz