Ze zákona o sociálním pojištění se nám před třemi lety nějak ztratil paragraf, který určoval firmám základ, z něhož mají počítat a odvádět sociální pojištění za své zaměstnance. Hrozí celkem reálně, že stát bude muset firmám vracet více než sto miliard korun, které nezákonně vybral na pojistném.

A je jasné, že firmy se svých peněz budou vehementně domáhat. A to nejen proto, že zrovna zuří krize a každá koruna je dobrá.

Navíc sociální pojištění je v Česku nestydatě vysoké a nesnese mezinárodní srovnání, takže vymáhající mohou cítit morální ospravedlnění a mít i pocit, že spravedlnost je konečně jednou na jejich straně.

Hlavně však musí manažeři firem tuto pohledávku vymáhat, v případě, že Nejvyšší správní soud pravomocně rozhodne, že výběr byl opravdu nezákonný. V případě, že by tak neučinili, mohli by je akcionáři a další vlastníci opravdu ostře popotahovat pro porušení povinností při správě cizího majetku – a protože jde o částky v milionech a desetimilionech, lítá tady ve vzduchu nějakých osm let nepodmíněně.

Týká se to kuriózně i manažerů státem vlastněných či jen ovládaných společností, kde by mohlo jít o postup, který poškodí stát jako vlastníka. Ale odpovědnost za správu svěřeného majetku je jasná a lze se z ní vyvázat jen tím, že vymáhání přeplatku na pojistném zakáže dozorčí rada, či ještě lépe valná hromada firmy.

Tahle situace pro stát mnoho řešení nemá. Hrozby zvýšení pojistného, což by ten stomiliardový výpadek mělo nahradit, jsou neúčinné a je dost pravděpodobné, že firmy by našly v takovém případě ochranu u Ústavního soudu. Tomu by se určitě nechtělo akceptovat skutečnost, že strana soudního sporu, která prohrála, účelově trestá stranu druhou penalizační pokutou.

Politické strany mohou za tuhle šlamastyku házet odpovědnost jedna na druhou, jak dlouho budou chtít. Realitou je, že tenhle požár založila ČSSD v době, kdy ve spojenectví s KSČM řádila ve Sněmovně jako černá ruka a schvalovala jeden protiústavní zákon za druhým. Namátkou jmenujeme zákon o neziskových nemocnicích nebo zákoník práce, jejichž podstatné části ústavní soudci následně zrušili.

Pravdou však je také to, že ODS tenhle požár hasila tak, jako by hořící stoh zalila malým pivem.

Skutečným viníkem je však stav, kdy ve Sněmovně i v Senátu může pozměňovacím návrhem, který nikdy neprošel nějakým odborným posouzením a alespoň základní diskusí, měnit každý zákon i jednotlivý poslanec či senátor. Pochybná lidová tvořivost pak devastuje českou legislativu katastrofálním způsobem. Změnit tahle oprávnění je teoreticky jednoduché, jenže v praxi nemožné – protože si z toho zákonodárci už dávno udělali byznys.

Teď se zase jeden rozumný návrh, jak tuhle praxi změnit a oprávnění předkládat pozměňovací návrhy omezit, narodil v Senátu. Ale je celkem jasné, jak nakonec dopadne. I kdyby další legislativní paskvil neměl stát sto miliard, ale třeba i bilion.

MfD, 23.12.2009

Autor je komentátor týdeníku Profit