Zařekl jsem se, že do Posledního slova nebudu zatahovat politiku, ale nedá mi to. V posledních dnech jsem v novinách několikrát narazil na odhalení plánů na útok československých vojsk na Německo a Francii. Přišla mi legrační, tahle senzace, tohle odhalení. Vždyť tyhle plány musí být známé každému, kdo v minulém režimu k armádním záměrům jen zdálky čuchnul!

Měl jsem tu smůlu, že mě nevyzpytatelná vojenská logika zařadila hned po absolvování základní vojenské služby do funkce důstojníka operačního oddělení pluku. Komické na tom bylo to, že jsem měl v papírech škraloup na prst silný, měl jsem tam napsáno „nepovyšovat“, nebyl jsem komunista - a přesto mě tahali každé dva roky na cvičení na divizní a plukovní štáby a spolu s dalšími takovými nešťastníky jsme kružítkem malovali na tajné mapy soustředné kružnice.

To byly ty výbuchy atomovek. Ta vnitřní, ta se vyplňovala pastelkou - když šlo o hodný atomový výbuch, tak červenou, modrý byl imperialistický. To bylo epicentrum výbuchu, v něm je všechno zničeno a vojska táhnu kolem. Vnější kruh označoval území sice zasažené, ale průchodné, tudy jsme útočili, v prvních dnech na Německo, pak na Francii. Vešlo se jich tam na tu mapu hodně, těch koleček. Toť se ví, byly to atomovky malé, s bídou hirošimského typu, zato jsme je házeli tam, kde nepřítel jen trochu povystrčil hlavu. Podle cvičebního zadání bylo použití v kompetenci velitele divize.

Učil nás to malovat jistý major Šlapák. Byl to muž vytříbeného vkusu, pojímal tohle počínání esteticky. Na závěr prvního cvičení rozdělil kurz na skupiny po čtyřech důstojnících. Každá skupina měla po svém vymalovat drtivý raketojaderný útok na ose Plzeň-Mnichov.

Vůdčím duchem naší skupiny byl major v záloze, bývalý důstojník z povolání. Moc rád by se do armády vrátil. S dalším členem skupinky jsem se skamarádil. Byl staršího ročníku, od armády ho vyhodili už začátkem šedesátých let a živil se tím, že na speciální cirkulárce řezal v holešovických jatkách prasečí kosti. Jako dříví na polínka. Dva dny jsme malovali kolečka a šipky na mapu a dlouho ji zlepšovali, než ji náš major odevzdal skutečnému nevyhozenému majoru Šlapákovi.

Ten si ji dlouho mlčky prohlížel. „Tak co, soudruhu majore?“ ptal se ho náš major. „Jak byste zhodnotil naši práci?“

„Mrdoples,“ odvětil major Šlapák nevlídně a hněvivě odešel.

Co ale je podstatné a čím bych rád doplnil debatu: při všech těch „cvičeních na mapách“ se počítalo se „součinností vojsk Sovětské armády“. Takže žádný „československý front“, jak jsem se onehdy dočetl v novinách. Kreml Praze nedůvěřoval, ani těm zrádcovským kreaturám, které byly u moci. Byli jsme jen kanonenfutr, výplň. Sílu útoku měli nést Rusové. Nechápu, že se tahle podstatná skutečnost neocitla v odhaleních, která teď hučí médii.

Na Západě tyhle plány dobře znali. Půjčte si třináctou bondovku v pořadí, film z roku 1983 nazvaný Octopussy. Tam uvidíte sovětského generála Orlova, chystajícího přepadení Západu. Předvádí tam operační plán útoku, přesně takového, jaký jsme cvičili my. Režisér John Glen si však k malování mapy útoku (ve filmu je dokonce animovaná) nepřizval nějaké packaly, aby mu na plátně vyvedli „mrdoples“. Nevím, zdali major Šlapák ten film viděl, ale grafické provedení by se mu mělo líbit. Až do vítězného konce.

LN, 24.9.2007