Václav Klaus nechce na místo ministra zdravotnictví potvrdit Davida Ratha, dokud se tentýž nevzdá své funkce šéfa lékařské komory. Nikoliv snad příliš náročný požadavek, zdálo by se. Být ministrem v oboru, v němž jsem potažmo nejvyšším šéfem stavovské organizace, kterou lze i bez přimhouření zraku označit bezmála za odbory, to snad není nic neobyčejného. Pro Davida Ratha je: proč jinak by si nechal protlačit v komoře pravidlo, že může zůstat jejím šéfíkem i po odchodu do strany a vlády? Čili: požadavek Václava Klause, že chce nejdřív písemně, že David Rath už nestojí v celé lékařské komory je opravdu velice uměřený.
Ne, nechce papír, že z funkce odejde. Chce papír, že už v ní není.

Ale to se zase hrubé nelíbí soudruhu premiérovi Jiřímu Paroubkovi. Vždyť jeho přece prezident jmenoval do ministerské funkce také dříve, než se vzdal postů, které z jeho odchodu do Strakovy vily činily porušení všech zásad o střetu zájmu.
Cože? Když tohle Václav Klaus slyšel, velice se podivil, neboť když soudruha Jiřího Paroubka loni jmenoval, měl od něj na stole psaníčko, které by se možná dalo nazvat čestným prohlášením, kdyby ovšem nešlo o soudruha Jiřího Paroubka, že nový ministr pro místní rozvoj je čistý jako lilium. A soudruh premiér Jiří Paroubek se teď ohromné podivuje, když se diví Václav Klaus, že mu tak bezostyšně v hrdlo lhal. Proboha, tvrdí soudruh premiér Jiří Paroubek, vždyť to tak sakra dělají všichni, tak co pořád s tím střetem zájmu vůbec máte? Dejte mi s tím pokoj! Podobně se vyjádřila mluvčí vlády Lucie Ogronikova. V její kůži bych nechtěl být: mluvčí musí říkat to, co mu nařídí ten, za něhož mluví, i kdyby bylo zcela zřejmě, že co povídá je naprostá lež. Václav Klaus to ovšem má strašně těžké. Je původním povoláním ekonom. Na rozdíl od soudruha premiéra Jiřího Paroubka není českým politikem, ale českým státníkem. A navíc už na Vysoké škole ekonomické proslul tím, že ani jednu zkoušku neudělal podfukem. Ten člověk se vždycky naučil, co se po něm chtělo, leckdy toho věděl víc než zkoušející. Navíc má neuvěřitelně nadání: dokáže i ten nejsložitější ekonomický problém bleskově rozložit do prvočinitelů, takže ho pochopí dříve než sklapne knížku.
Václav Klaus prostě neumí lhát, takže - jako inteligentní člověk - nedělá, co neumí. Nelže.

Už se těším na reakce čtenářů, kteří mi sdělí, že jsem zámořský ignorant, že ODS tohleto a ODS tamhleto, a že Václav Klaus navlas tak, a ostatně, jak chci vysvětlit to vytunelování českého národního hospodářství, k němuž došlo před nástupem sociálních demokratů. V první řadě, ani slůvkem jsem se nezastal ODS. A v druhé řadě, nevím už po kolikáté opakují, že k nejzásadnějším změnám tzv. vlastnických vztahů v českém, a předtím československém, národním hospodářství došlo za vlády soudruha Mariána Čalfy, shodou okolností komunisty. Většina z těch, kteří dodnes nedovedou Václavu Klausovi prominout, že jim, jak se říká, ukradl revoluci, se tou dobou zabývala nesporně plodnými debatami o pomlčkách či o tom, jak přesně má znít nová ústava. Zájem o sepsání či převzetí neprůstřelných hospodářských zákonů jim tehdy byl unikátní, abych kradl z Jiřího Suchého a naznačil, že jim unikl.
Ale o to nejde.

Spíše jde o to, že v Čechách dodnes většina národa nepochopila, co to ten střet zájmu vlastně je. Třeba: když v Čechách stávkovali zaměstnanci České televize, kteří se, neznámo proč, domnívali, že ten podnik patří jim a ne těm, kteří si na něj jak daněmi, tak koncesními poplatky platí, připojila se k ním řada slavných a většinou po zásluze oblíbených umělců. Nikoho z nich ale ani na vteřinku nenapadlo, že by do svých projevů, proklamací, prohlášení a petic měli zaznamenat tuto větu: "Pro Českou televizi pracuji, a to nikoliv pro barvu svého zraku, leč za peníze, už tolik či tolik let, vydělávaje přitom v průměru tolik či tolik korun ročně (měsíčně, týdne, nehodící se škrtněte). Změny, které navrhuje - nesporně nezodpovědné - současné vedení televize, by mě odhadem mohly přijít na tolik či tolik korun ročně (měsíčně, týdne, nehodící se škrtněte). Nicméně, jelikož mám tu čest, že už tak dlouho spolupracuji s lidmi, kteří dnes stávkují, domnívám se, že mám oprávněné právo tvrdit, že celé problematice rozumím. Proto si dovoluji prohlásit, že..."

Když jsem se několika takových umělců zdvořile poptal, proč nepoloží karty na stůl, všichni mi vysvětlili, že jsem se za ta léta v Severní Americe zbytečně zamerikanizoval a že co pořád všichni máme o nějakém střetu zájmů, že tu jde o samu podstatu jak věci, tak veřejnoprávní televize, a kdesi, případně dokonce i cosi. Na moji opatrnou námitku, že jsem nikdy nikde neřekl, že by neměli mít názor, pokud možno svůj vlastní, ale že by ten názor mohl mít možná ještě větší váhu než ji má dosud, jsem se dozvěděl z několika stran nezávisle na sobě, že jsem blbec.

No, a teď mi řekněte, co má dělat politik, v Čechách spíše politikář, když v téhle zásadní věci tápou i lidé nejen velice nadaní, ale také velice počestní. Vždyť se na to podívejte. Předseda vlády, který by se mnohem lépe a užitečněji vyjímal jako ožraly strýc někde v zapadlé a zaplivané hospodě čtvrté cenové skupiny, pakliže takové ještě vůbec existují, má u sebe jako šéfa úřadu velkého komunistického funkcionáře jenom proto, že je už dlouho spojují společně zájmy.

Jeho nástupce, původně jeho podržtaška, který by se ve slušné zemí nevypracoval snad ani na místo výpravčího někde v nějaké zapadlé samotě, kam vlaky jezdí jednou týdně, čelí tolika obviněním, že by se měl raději odebrat na nějaké ostrovy, které s Českou republikou nemají sjednánu, podepsánu a ratifikovánu smlouvu o vzájemném vydávání vyšetřovaných pro poškozování zájmů vlastní země. A ten zase pro změnu tvrdí, že vše, co se mu podsouvá, jsou pouze útoky úskočných nepřátel. Nakonec, právě tento nástupce a předchůdce se také předvedl ve lhaní prezidentu republiky, takže v případě soudruha premiéra Jiřího Paroubka platí i nadále to krásné úsloví, že pod sluncem doopravdy není nic nového.

Čeští politici, zvláště ti, kteří sedí v kterékoliv komoře parlamentu, si užívají beztrestnosti, kterou by jim mohl závidět každý. Ve slušných zemích se to s imunitou má tak, že se vztahuje pouze na to, co politik řekne nebo udělá ve sněmovní síni, případně před soudcem. Cítí-li se takový politik jist v kramflecich, pronese výbušnou větu i v předsálí sněmovní síně nebo před budovou soudu. Pak může počítat s tím, že dostane do vlastních rukou žalobu. Místo aby odjel někam mezi tropické ptactvo, zkusí výbušnou větu hezky dokázat a obhájit. Když se mu to nepovede, má smůlu, kterou pocítí jeho bankovní účet. Český politik může řídit v ožralství a ohrožovat životy občanů, které má vlastně chránit. Co se mu stane?
To se to pak pěkně lže, když za to není trest.