Vítězem letošního kongresu občanských demokratů není teď již celostátně známý radní Ústeckého kraje Michal Franc se svým hulvátským slovníkem, nýbrž zmoudřelý Mirek Topolánek, který už má (doufejme) „shitovací“ období za sebou. To však není hlavní důvod, proč si šéf ODS zaslouží příznivou recenzi svého vystupování v uplynulých dnech.

Topolánkův mandát není asi tak silný, po jakém mohl toužit ještě před měsícem, nicméně sešup někdejšího lidoveckého předsedy Kalouska nenásledoval. Podobně jako on si zadal s „ďáblem“ Paroubkem, podobně jako on sklidil hněv radikálů z regionů, ovšem na rozdíl od něj svou pozici názorovou i personální uhájil. Souvisí to jak s tím, že fanatičtí exorcisti byli v početní menšině, přestože se ozývali nejhlasitěji a každý z nich vydal za deset, tak se stupněm zrady: zdaleka nebyl nejvyšší - vždyť Topolánek pouze spustil čerstvou fázi jednání o sestavení nějaké nekomunistické koalice.

Stejně jako Kalousek si i Topolánek své kritiky vychoval sám. Tak dlouho vydával ideologickou předpojatost za zásadovost a maloval Paroubkovi rohy, až si málem uzavřel cestu k dohodě na odblokování zapeklité politické situace. Nový Topolánek je však racionálně uvažující, odvážnější, srozuměný s faktem, že nestačí uspět v parlamentních volbách, ale neméně důležité je poskládat funkční kabinet s důvěrou. Stále se sice bojí komunistických bubáků a má zmatek v prioritách, leč skoro šest měsíců po volbách se dopočítal, že jedna sněmovní stovka není víc než stovka druhá.

Mirek Topolánek na kongresu přehrával, dělal gesta, ramena, trousil silácké výroky. Dokázal se ale také vzepřít svým oponentům v řeči uvozující kandidaturu na předsedu. Působil zkrátka jako lídr. Co mu též zbývá, uvědomí-li si, že několikeré vyhrané volby jsou minulostí, ODS nemá patent na „vedoucí úlohu“ ve společnosti a budoucnost se teprve tvoří. To pak je nutné vzít osud do vlastních rukou a prosazovat řešení, kterému člověk věří, takříkajíc přes mrtvoly.

Štěstím Topolánkovým je, že kongresová usnesení jej nesvazují více, než by sám chtěl. Hovoří o nepřípustnosti velké koalice, zabránění vlády ČSSD s komunisty v zádech, preferují předčasné volby a požadují maximální realizaci programu občanských demokratů. Jedno z nich, neprávem opomíjené, je pak likvidační směrem k těm místním sdružením ODS, jež na radnicích spolupracují s KSČM.

Rovněž s týmem, který mu byl vybrán, může být Topolánek spokojen. Posílili dva pragmatici, jeden z nichž jej patrně v budoucnu nahradí – Pavel Bém (který si neodpustil taktizování a lehký distanc od Topolánkova postupu) a Petr Gandalovič (podporovaný regiony a otevřený partnerům i voličům zvnějšku). Příjemně překvapil také dosavadní ideolog ODS ministr Martin Říman, jenž připomněl tezi Šimona Perese, že „politici nesmějí hledat spravedlnost, politici mají za úkol zajistit, aby lidé mohli klidně žít“, a opěvoval význam kompromisu. Smutnou hrdinkou víkendového dýchánku byla Miroslava Němcová, která se dočkala bouřlivého potlesku za protiparoubkovský projev a opakované pochvaly za zisky ODS na „její“ Vysočině, ale poté nebyla shledána za přínosnou pro nejužší partajní vedení.

Občanští demokraté předvedli hned několik poloh. Nesnášenlivou, ale i odpovědnou. Potěší, že druhá se pojí s Topolánkovým jménem. Zároveň všichni vidí, že ODS není monolit, ani producent robotů s modrým zákalem. Naděje, že stěžejní formace tuzemské pravice nebude hýřit jen snahou znásilňovat politickou realitu a prznit ústavu, tak umírá jako poslední.

Právo, 21.11.2006

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD