Stačí ráno otevřít internet a člověk se dozví, řekněme, věcí, že se nestačí divit. Na prvním místě jsou výrobci metanových kuliček v MfD. Ta se z důvodů, které zná šéfredaktor Čásenský a nejspíš několik dalších šmoků, rozhodla vést válku proti jedné z politických stran způsobem, který nebyl vidět od dob sarajevských. K tomu se vyrojila celá řada komentářů celé řady komentátorů, od Jelínka po Pečinku. Vždycky jsem si myslel, že tihle dva lidi prostě nemohou napsat něco podobného. Hraje se hra, která má zničit kariéru předsedy Topolánka. Nic víc, nic míň.

V ODS i mimo ni je celá řada lidí, kteří by z nejrůznějších důvodů viděli v čele raději někoho jiného. Jsou důvody osobní (Tlustý), politické (Paroubek) i jejich kombinace (Bém, Klaus), abych jmenoval jen nejznámější premiérovy protihráče.

V celé válce čekají dva zásadní okamžiky. Říjnové volby do krajů a senátu a listopadový sjezd ODS. Samozřejmě Topolánek je zainteresován na co nejlepším výsledku, protože právě ten mu může přidat na další legitimitě. Paroubek je stejně tak zainteresován na prohře ODS, pro ostatní hráče, bohužel, jsou volby taktickým prvkem před strategickým střetem na sjezdu. Bohužel, protože jde o členy ODS.

Situace v ODS je trvale nepřehledná. Zajišťuje to její stabilitu. Je jedinou stranou, která má vyvážené autonomní zájmy na úrovni politiky vrcholové, krajské i obecní a motivace jednotlivých osobností a skupin v ODS jsou vždy kombinací všech těchto tří úrovní. Na rozdíl třeba od ČSSD, jejíž reprezentace v krajích a obcích je více než hanebně špatná a Lidový dům díky tomu nemá v komunále partnera ani oponenta. Bude to názor krajánků a komunálníků, který na kongresu rozdá karty. Bude se tříbit na sérii místních, oblastních (okresních) a regionálních (krajských) sněmů mezi volbami a kongresem. Nebude rozhodovat žádná vysoká ideologie, ale osobní odpověď na otázku: „Kdo z nich nám všem to před volbami nejvíc ku…?“

Zdá se, že tuhle otázku si dopředu uvědomuje i Bohouš Pečinka, když se snaží podsunout myšlenku, že nejlíp vyhodit z vedení kohouty všechny a najít v krajích nějakého morálně kreditního Marťana, do něhož by všichni vložili své naděje a který by pro ODS dokázal udělat totéž, co Paroubek pro ČSSD. Činí tak předčasně. Je nejspíš jediným na světě, kdo ví, jak jsou a budou síly v ODS rozloženy.

Nepsané pravidlo, že před volbami strana řeší volby a nikoli vnitřní spory, porušil Vlastimil Tlustý způsobem zákeřným a vůči svým spolustraníkům velmi bezohledným. Jeho frakce představuje tři poslance a v nejlepším případě tři průměrné oblastní reprezentace. Na kongresu množinu zanedbatelnou, ve sněmovně důležitou pouze a jedině z důvodu nejtěsnější vládní většiny. Topolánka nelze označit za viníka, k předvolební válce neměl důvod. Sílu vystrnadit Tlustého ze sněmovny nemá a o ostatním se rozhodlo, když Tlustý ztratil křeslo nejdříve předsedy poslaneckého klubu a pak i středočeského regionu.

Další Topolánkovi oponenti se snaží využít situace. Pavel Bém se Tlustého zastal, což Topolánkovi umožnilo v emotivním televizním vystoupení tyhle dva k sobě přivázat. Primátorovi to při obhajobě pozice nejspíš nepomůže. Bylo to takové instinktivní brko, ale Topolánek mu nejspíš nezapomíná pokusy navést ho proti zdi, ať šlo o údajné vynášení informací z povolebních vyjednávání, prosazování nesmyslných podmínek pro způsob volby presidenta na kongresu nebo snahu tvořit krizi v ODS přímo při presidentské volbě. Podle pražského sněmu je ovšem primátorova pozice slabší, než by si přál, a i to mu zřejmě ubírá sebevědomí i jistotu.

Bém i president jsou spojeni vizí strategického partnerství mezi ČSSD a ODS bez ohledu na následky, které to již jednou pro ODS mělo. Václav Klaus je nepochybně frustrován i tím, že svoje pozice postupně vyklízejí lidé, kteří byli vždy jeho věrnými stoupenci a spojenci. Zatímco ve vnitřní a ekonomické politice stanoviska jeho, vlády i ODS kompatibilní, jeho pohled na mezinárodní situaci se v tuto chvíli ze všeho nejvíc blíží KSČM. V době pobytu v opozici byla euroskeptická rétorika přirozenou reakcí na chování „proevropské“ koalice, která v přístupových jednáních prošustrovala kdeco. S novou vládou se česká pozice od eurohujerismu oprostila, ovšem o kolik se posunula oficiální politika, o tolik se posunul president. Zatímco Václav Havel na Hradě a kolem Hradu shromažďoval svoje elitáře, Václav Klaus hradní aparát mění v základnu eurofobů, kteří evropskou politickou integraci odmítají z principu a z ideologie a každou událost v mezinárodní politice posuzují nejdříve podle toho, zda přispívá nebo škodí integračnímu procesu.

Taková skupina existuje i uvnitř ODS, ale podle dosahovaných výsledků je spíše hlasitá, než početná. Lze tak usoudit z výsledků jednání jak žofínského kongresu, tak ideové konference, kde se jim nepodařilo prosadit vůbec nic, a lze pozorovat, že jejich vliv dále slábne. Premiér je ignoruje s poukazem na naprostou nereálnost jejich představ.

Pečinka dál straší, nenašel jsem lepší slovo, opakováním sarajevského štěpení. Rychlá výměna elit, kterou ODS prochází, je zcela určitě zdrojem různých tenzí. Oslabuje garda, jejíž kariéra byla odpíchnuta převážně právě od „sarajeva“. Z teoretického štěpení by tak mohli vzniknout nějací „Odeesáci Václava Klause“, jenomže aby taková iniciativa měla alespoň nějakou šanci na úspěch, musel by v jejich čele stát – Václav Klaus. Ten nemůže, je presidentem a ještě jím pět let bude! Jaké řešení zbývá poraženému křídlu, které odejde a ztratí nárok na stranickou známku, využití organizační struktury a nakonec i finančních zdrojů? Zbourat klub, vládu a vytvořit recyklát se zelenými a lidovci a premiérem Paroubkem? Zajistili by si alespoň to jedno procento na úhradu volebních nákladů? Lze prodat voličům konstruktivní řešení s volbami předčasnými o půl roku, jak si to právě Paroubek představuje?

Když vznikala US, rozdání karet, včetně rozložení sil ve sněmovně a aparátu ODS, se událo PŘED onou veselou televizní scénkou a nejbližšími volbami byly komunální za rok. Nyní se pár dnů před krajskými snaží organizátoři této zábavy eskalovat emoce a vyvolávat zkraty, aby se jejich pozice v poslaneckém klubu ODS posílila TEĎ. V roce 1997 byli budoucí unionisté překvapeni, jak rychle se jejich podpora v členské základně rozplynula. Risknou další nespokojení poslanci, že tentokrát to bude jinak? Možná, ale domnívám se, že nikoli.

Taktikou v tomto střetu je vytočit Topolánka tak, že se umlátí sám. Proto je popisován jako nervózní, rozrušený, nejistý atd. Myslím, že nejistého, rozrušeného a nervózního premiéra jsme viděli po volbách, kdy se mu sypal osobní život a v práci stál před neřešitelným rébusem povolební koalice. Tehdy mu silně ujížděly nervy i slovník! Dnešní Topolánek je někde jinde a za výkony, které předvedl na zeleném sjezdu i v nedělní Partii na Primě zaslouží nejvyšší známky za technickou hodnotu i umělecký dojem. Stačí si pozorně prohlédnout, poslechnout a přečíst jeho projev. S emocemi pracoval velmi účelně a naprosto racionálně, stejně tak s tím, co v emočním vypětí sděloval. To není člověk s nervy v kýblu.

Jedno se ovšem otevřeným odpůrcům i okopávačům kotníků změnit podařilo. Předseda ODS byl mimo plán nucen zahájit svoji předsjezdovou kampaň. Formou polemiky se svými oponenty oznámil, že on chce stranu otevírat všem napravo od středu včetně vstřícných kroků jak k Havlovým sirotkům, tak vymírajícím lidovcům. Oponenti naopak chtějí malou, vědomě izolovanou stranu, která bude koalovat (téměř) s každým, s kým se dokáže domluvit na dělbě moci, především ve velké koalici s ČSSD. Že je taková politika cestou do pekla, je zřejmé každému (kromě Tlustého a Béma). Kdo by nesouhlasil s tím, aby lidé spolupracovali na základě věcné shody a nechali iracionální animozity stranou! Navíc, připomněl, dělá to šest let a má výsledky!

S tím se dá, samozřejmě, jen obtížně polemizovat, volání, že Topol nemá pravdu a oni to takhle nechtějí, ale chtějí vlastně to, co chce Topolánek, by bylo kontraproduktivní. Takže nezbývají než mlhavé odkazy na doby, které dnes málokoho zajímají, prosazování poslední čárky zapsané ve volebním programu a čekání na to, že předsedovy nervy přece jen prdnou.

A proto budou v Mladé frontě překrucovat vše, co kdy kde kdo řekl, vymýšlet skandální odhalení a motat páté přes deváté ve snaze, aby z té spršky smradlavého alespoň něco uvázlo. Když ne na košilích politiků, alespoň v hlavách čtenářů. Nevěříte? Otevřete si idnes.cz dneska, zítra, popozítří, … . A čekejte, kdy z policejního spisu, který Jaroslavu Kmentovi předaly nějaké dobře informované zdroje, začnou na stránky novin unikat informace o politicích, například, ČSSD, podle „padni, komu padni“.