23.9.2020 | Svátek má Berta


POLITIKA: Nechoď, Miloši, s pány na led...

4.9.2020

Dočítám se, že předseda Senátu Parlamentu České republiky je Tchajwanec. Je to trochu překvapivé, ale když to o sobě sám říká, tak snad ví, co říká a proč to říká. U druhého protokolárně nejvyššího ústavního činitele státu se to snad dá předpokládat.

Nechci se tu zabývat vztahy Tchaj-wanu a kontinentální Číny. To je dlouhá a spletitá historie, občas s komickými prvky. Příkladem budiž to, že nejdříve byl Čankajškův tchajwanský režim považován mezinárodními organizacemi za jediného legitimního zástupce Číny (v OSN do 25.10. 1971), aby byl posléze ze všech vyhoštěn a Tchaj-wan (říkající si Čínská republika) přestal být týmiž organizacemi pokládán za stát.

Nechci se tu zabývat ani tanci kolem lidských práv a Čínské lidové republiky. Je to instrumentárium staré a vyčpělé, které mnohem více než s ČLR souvisí s tím, že když někteří politici nenajdou jiné téma, stanou se bojovníky za lidská práva (pokud možno někde hodně daleko - nejlépe v Číně nebo Barmě). Také je tu možnost bojovat za nezávislost Tibetu - což vyjde nastejno – ale určitě ne za nezávislost Baskicka nebo Katalánska, to je moc blízko a mohlo by to mít i nějaké reálné konsekvence.

Ale zpět k tomu našemu Tchajwanci.
Cca třetím rokem probíhá přetlačování USA a ČLR o to, jestli po dvacátém, americkém století bude to jedenadvacáté opět americké, nebo spíš čínské.
Kdo může (Tchaj-wan nemůže, stejně jako většina států na východě Indického oceánu), drží se od té strkanice dál a snaží se usmívat na obě strany tak, aby se moc nepoznalo, že víc než úsměv je to křeč.

A co se nestalo. Byl v rámci té strkanice pozván na Tchaj-wan předseda našeho Senátu. Pozvání to bylo lichotivé, ale také účelové. Tchaj-wanu se hodí každý, kdo je ochoten formálně uznat jeho suverenitu, a Spojeným státům vlastně také.

Má to ovšem háček - tedy spíš hák. Česká republika žije třetí desetiletí v dobrých vztazích s USA a s jistými tanci se jí to dařilo i s ČLR. Tedy usmívala se a držela se dál od velmocenské strkanice. Oficiální návštěva Miloše Vystrčila z nás udělala účastníky té strkanice. Nejen pana Vystrčila - nás všechny.

Karel Havlíček Borovský píše: „Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.“
Tak jsme teď na dobré cestě si tu nohu zlámat kolektivně.

On ten taneček začal už za předsedování Jaroslava Kubery – dej mu Pán Bůh nebe. Jenže Jaroslav Kubera zemřel a pak přišel koronavirus – no, zdálo se, že by to tak celé mohlo odplout do ztracena. Na všechny se šlo zdvořile usmívat, jedněm říkat, že jsme nikdy nechtěli, druhým, že jsme chtěli, ale zrovna jako na potvoru... Všichni by si mysleli své a my bychom se do té strkanice nepletli.

Ale pan Vystrčil byl k cestě na Tchaj-wan ponoukán mnohými dobroději. Frází o suverenitě při tom padlo tolik, že by si jeden myslel, že šlo o nějaký spolek národovců. Ale chyba lávky, byl to jeden progresivista vedle druhého, co je pro ně normálně národní stát (nedejbože národní zájem) sprosté slovo. Nakonec se přidal i Mike Pompeo, když 12. srpna přednesl projev v Senátu. Hovořil o tom, že Pekingu je třeba se postavit. No, když to říká ministr zahraničí USA, má to futrované klackem.

Čím to má futrované předseda českého Senátu, netuším, ale Miloš Vystrčil se postavil. Politik – tedy dobrý politik – by měl vědět, že někdy je v národním zájmu neprojevit zájem. A taky by měl vědět, že je morální případně svůj osobní zájem podřídit tomu národnímu.

Inu, nestalo se. Tedy, spíš se stalo. Miloš Vystrčil si užívá svých pár hodin globální slávy, Peking zuří a vyhrožuje a ministr zahraničí Spojených států mlčí. Americká diplomacie teď nejspíš pozoruje, jak dopadne pokus s nastrčením trpaslíka obrovi, a nechce svou reakcí narušit sterilní podmínky pokusu.

Uvidíme, jak ten pokus dopadne. Jako objekt pokusu to budeme mít z první ruky.

Už teď je jistá jedna věc. Česká republika přestala mít zahraniční politiku - alespoň ne tu, co jsou za ni rukou společnou a nerozdílnou zodpovědni ministr zahraničních věcí (ten i hlavou), předseda vlády a prezident.

Zahraniční vztahy tohoto státu se staly polem, na kterém se exhibuje primátor hlavního města, starostové některých městských částí a teď předseda Senátu.

Jejich konání dokonale rozvrací zahraniční politiku České republiky. Je to smutné už proto, že o zahraniční politiku těmto pánům vůbec nejde. Jde o průhledné pokusy mediálně se zviditelnit - což se těm méně úspěšným daří aspoň doma. Starosta Řeporyj to ovšem dotáhl až do ruské televize a pan Vystrčil se protlačil až do zpráv CNN a al-Džazíry.

Dotyční se snaží získávat body u těch voličů, pro které jsou podstatnější abstraktní ideály, než reálná vnitřní politika. I tohle má ovšem svůj háček, takových voličů není zase tak moc a začíná na ně být fronta. Tak nevím, jestli je to pro ně dobrá investice. Pro nás jako občany určitě ne.

Už jsem kolem pana Vystrčila slyšel cosi o silném vůdci... Jeden by si skoro něco pomyslel o hnědnutí společnosti, jak o něm občas slyší z progresivistických kruhů - no, něco na tom možná bude, neb ta slova zrovna odtamtud pocházejí. Tak možná, že se z té strany o tom hnědnutí nejen mluví, ale přímo se na něm poctivě pracuje.

A ještě jedno je jisté, pokud v Černínském paláci sedí ministr zahraničí, který se neumí prosadit, měl by neprodleně zaujmout post mimořádného a zplnomocněného velvyslance v Burundi – i kdyby se kvůli tomu ten post měl zřídit.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.