aneb ODS chromou kachnou

Dlouhé týdny sužovala šéfa ODS a premiéra šestice nepřátel. Po staročesku se jim říkalo "opovědní", to znamená, že své nepřátelství veřejně deklarovali, neboli "opověděli". Kromě nich má Nečas ve své straně také asi mnoho takových, kteří svůj vztah k němu předem nedeklarovali. Mezi delegáty kongresu jich byla celá třetina.

Vítězství Petra Nečase je proto vítězstvím Pyrrhovým. Staronový předseda se tak stává tím, čemu se v anglosaské politické hantýrce říká "chromá kachna". Chromou kachnu poznáte v hejnu jejích družek na první pohled. Kulhá a nikdy není vpředu, spíš naopak. Jenže spolu s Petrem Nečasem se chromou kachnou stává i celá ODS.

Ta se chtěla vypořádat se svými ztrátami v krajských a senátních volbách. Nezapomeňme, že jim předcházely i ztráty ve volbách sněmovních před dvěma roky. Porozumět příčinám vlastního nezdaru je nezbytným předpokladem dalšího fungování. To platí pro jednotlivce, pro tým, pro firmu i pro politickou stranu. Zdá se, že potřebná sebereflexe ODS chybí. Snad se o ni chtěli pokusit tzv. rebelové. Do omrzení opakovali, že se strana musí vrátit ke svým kořenům, ke své pravicovosti, aniž by srozumitelně vysvětlili, co to znamená. Přitom na to mediální prostor měli. Všem mimo ODS je však jasné, že strana netrpí tím, že je málo pravicová, ale že je příliš "kmotrovská". Že se nejvíc ze všech zapletla do klientelistických, neboli kořistnických sítí a posléze se stala jejich nástrojem. Ta proměna má svou historii.

ODS o sobě dlouho tvrdila, že je předvojem naší společnosti, tahounem transformačních změn. V situaci celonárodní polistopadové dezorientace jí to kdekdo věřil, i když už v letech 1996/97 tu byl výstražný signál, že je tomu jinak. Že strana kořistí z transformační změny vlastnických vztahů. Že ve svých útrobách ukrývá Pepu z Hongkongu, švýcarské konto atd. Že se povedlo nechat ten skandál vyšumět, tomu napomohla mj. iluze, že ODS je jedinou alternativou tzv. starých struktur. Také ovšem zdárně se rozvíjející praxe, pro niž se později našlo pojmenování – privatizace veřejné moci. Ta praxe sváděla k následování i jinde, třeba v ČSSD, ale (domnívám se) nikde nezdomácněla v té míře jako právě v ODS.

Na kongresu byla zmiňována ztráta její věrohodnosti, poškození její "značky", ale analýzou příčin té ztráty se tam nikdo nezabýval. Proto je nasnadě otázka, zda je ODS vůbec reformovatelná. – Jiří Pehe konstatoval v deníku Právo, že je ODS u konce s dechem. Možná, ale i ve stavu velmi dýchavičném může působit na scéně ještě dlouho. Stále může těžit z pocitu, že je jedinou alternativou vzestupu levice.

V normálních demokraciích není vystřídání pravicové vlády tou levicovou žádná katastrofa. Jenže u nás jsou pojmy pravice a levice hluboce znejasněny. Běžně je sice používáme, ale jen proto, že si tak určité politické subjekty samy říkají. Že to mají v programu. Ale právě na ODS je dobře vidět, že litera programu a reálné fungování strany, zejména to v neveřejném prostoru, nejsou jedno a totéž.

Na brněnském kongresu prý všichni počítali s tím, že ODS příští sněmovní volby nevyhraje. Že bude vládnout levice. To jsou ovšem strany dvě a vývoj jejich vládní symbiózy je velkou neznámou, protože KSČM je zvenčí prakticky nečitelná. Samotná ČSSD je sice kmotrovstvím zasažena méně než ODS, o to víc ji však tíží populismus. Dokázala se odpoutat od Miloše Zemana lépe než ODS od Klause, ale pány Grossem a Paroubkem si nepolepšila a dodnes nabízí jen rétory se stále stejně negativistickou, tedy obehranou kritikou pravicových vlád. Nedostatkem státnicky uvažujících osobností trpí i ona. Nevíme, jak naloží s problémy, jako je zadlužování státu, stárnutí populace, energetická závislost aj., třebaže i v postavení opozice měla dost příležitostí se k tomu vyjádřit. Je sympatické, domnívám se, že v evropské integraci nevidí strašáka. V tom však vůbec není zajedno se svou komunistickou družkou.

Ale zpět k ODS. Její nesnáze vnímá kdekdo jako zadostiučinění, ale je radno vidět za nimi bídu české politiky vůbec. Ale česká politika, to nejsou jen političtí profíci. To jsou i zločinci, jimž se podařilo politiku si osedlat a jimž to před soudem nikdo nedokáže. A v neposlední řadě je to i česká veřejnost, ta množina pasivních diváků, opakovaně zklamaných, kteří "nevědí, koho volit", protože jiný způsob angažovanosti si neumějí představit.