Skutečně stojí za to se k tehdejší krizi vrátit. Od konce září 1997, kdy ve vedení strany vyplavaly na povrch informace o rozsáhlých finančních čachrech, šlo o její budoucnost.
Uvědomoval jsem si, že v těch dramatických dnech se rozhoduje, zda ODS zůstane politickou silou vystavěnou na věrohodném systému hodnot, zda bude i nadále zdrojem dynamiky země, nebo zda se z ní stane ideově vyprázdněné bratrstvo moci. Předseda ODS, většina vedení a potom i většina strany se rozhodli celý problém, který byl na hony cítit mnohamiliardovou korupcí při privatizaci české ekonomiky, zamést pod koberec. Tehdy jsem na protest proti neochotě ODS čestně se k tomuto problému postavit odstoupil z funkce místopředsedy strany i z pozice ministra zahraničí a ze strany jsem odešel.
Tenkrát, na podzim roku 1997, byla přehozena výhybka, která nasměrovala ODS k opoziční smlouvě, tedy k podpoře socialistického programu, proti němuž před volbami mobilizovala, výměnou za podíl na ekonomické moci. Ztráta hodnot a víry ve smysluplnost vlastního poslání, která byla nutným důsledkem tehdejšího rozhodnutí, přivedla postupně stranu k dnešnímu marasmu, kdy se dovídáme, jak šéfové podsvětí mluví o jejích čelných představitelích jako o svých pohůncích a kdy se slovní obrat "nákup poslanců" stal děsivě standardní součástí českého politického slovníku.
Když Petr Nečas mluví o analogii mezi dneškem a krizí před jedenácti lety, zavírá oči před tím, že tyto dva historické okamžiky v dějinách ODS spojuje nikoliv podobnost, ale vazba příčiny a následku. Ostatně co jiného mu zbývá. V roce 1997 pomáhal přehodit výhybku, která nasměrovala ODS k politickému cynismu a morálnímu nihilismu, a teď jako její místopředseda sklízí plody tehdejšího selhání. A problém špatného svědomí řeší útoky na ty, kteří si tehdy ve stejné situaci vybrali jinou cestu.
MfD, 7.10.2008
Autor byl místopředsedou ODS v letech 1991-1997