Zeman je zástupný problém, na druhou stranu zastupuje tak dobře, že tahle metafora téměř nemá trhliny.
Před revolucí jsem koukal na toho mladého prognostika v televizi, který otevřeně mluvil o tom, že ekonomika upadá a že se společnost sune kamsi k záhubě.
Po revoluci tentýž prognostik zůstal stranou, na vlně se vezli jiní: Havel, Klaus, … Ovšem Zeman cítil, že na to má. Chvilku nejistě bloumal po scéně, rozdával bonmoty, a pak se prohlásil sociálním demokratem a lehce zmatenou ČSSD sjednotil a dal jí silný tah. Neúnavně jezdil po republice, mluvil k prostým lidem a šikovně zahrál na strunu jejich resentimentu: revoluce jim nerozdala drahá auta a vily, bydleli stále na zahnojené vesnici a jezdili starým Favoritem, jen přišli o ty jistoty, co měli dřív. Rozpadl se jim starý svět a nikdo se nestaral o to, aby je provedl v tom novém. Oni sami nemohli a nechtěli. Přesně tyhle oslovil Zeman (a Sládek, dneska Vandas) tím, že se verbálně postavil na jejich stranu, nebo lépe řečeno: že jim určil stranu, na které mají stát. Vlastně je postavil proti „nim“, proti „těm z Prahy“, proti „tunelářům“, kteří „zničili a rozkradli zemi“. Byla to neobyčejně úspěšná rétorika, ale trvalo chvíli, než ji lidi vzali za svoji a než vystřízlivěli z porevolučního opojení.
Mezitím tahal Zeman „hnědé kufříky“, jezdil do Bambergu, soudil se s novináři a soudy prohrával (ano, máme prezidentem soudně potvrzeného lháře), ale bylo mu to víceméně jedno. Protože v té době byl nejen vzdělaný, ale i dostatečně chytrý, v pravém slova smyslu intelektuál, dokázal vlnu negativních emocí nejen vybudit, ale i zesílit. Ověřil si, že u téhle části lidí mu projde cokoli, a šlápl na plyn. Hrozil sociální bombou na Ostravsku, hrozil rozkladem… a nakonec se dostal k moci. Sestavil vládu za Klausovy tiché podpory, nanominoval do ní některé podivné kreatury a zjistil, že ta masa lidí, kterou rozvášnil opakováním mantry se spálenou zemí a s korupcí, je stále rozjetá a žádá výsledky. Tak spustil akci Čisté ruce.
Jejím výsledkem bylo odsouzení jeho vlastního ministra, což je výkon srovnatelný se střelením se do nohy.
Kromě akce Čisté ruce rozjel třeba i akci Olovo – pokud si nepamatujete, tak to byla akce „sežeňte nějakou špínu na Buzkovou“.
Přesto však Zeman ve vládě připomínal Zemana v opozici jen velmi málo. Najednou to byl politik západně-levicového umírněného střihu, kdy člověk několikrát musel ocenit jeho přístup a rozhodnutí. A pak, když cítil, že už víc nevytěží, ukázal prstem na jindřichohradeckého učitele Špidlu, neomylně na tu jedinou osobu, která je slabá a nevýrazná. Snad počítal, že soc-dem bez něho a pod Špidlou bude lavírovat a zavolají ho zpátky. Nezavolali, a v prezidenstké volbě ho předhonil jeho rival Klaus. Zemanova zášť k ČSSD od té doby trvá.
Odešel do ústraní, obklopen jen hrstkou věrných, a odtamtud se vrátil v pravý čas – předvolební klání na funkci prezidenta bylo za rohem. Opět objížděl zemi, opět agitoval, mluvil, burcoval svůj elektorát, hrál burana se slivovičkou a jelítkem, to bizarní seskupení SPOZ se tvářilo div ne jako nejsilnější strana, no a nakonec vyhrál. Za tu trapnou celostránkovou reklamu den před volbami, kdy je veškerá politická agitace zakázaná, on přeci nemohl, to si zaplatil neznámý příznivce.
Čekali jsme, že se stane zázrak z roku 98. Že se rétoricky ostrý Zeman zklidní a opět bude pragmaticky a realisticky uvažující. Bohužel, projevil se na něm vyšší věk, a tak máme na Hradě zlomyslného, nesnášenlivého aroganta, stařecky pomstychtivého, který vyhodil lidi, co mu reálně pomohli nahoru (Šlouf), a obklopil se patolízaly. Jeho působení netřeba připomínat. Snad stojí jen za to vypíchnout jeho přetrvávající nenávist k Sobotkově ČSSD a Sobotkovi samotnému. Zeman neodpouští…
Teď prohlásil, že to nebyl žádný masakr v tom roce 89, prostě si ti dědové z LM dali obušky na prsa a ostatní jim bravurně utekli. Asi jsem viděl jiné demonstrace. Ale co, tak prostě lže, už má na to papíry od soudu, netřeba se divit.
Tenhle člověk, který po prezidentské volbě provedl skvělou zlomyslnost, když prohlásil, že bude prezidentem všech, protože lidi je třeba sjednotit, se rozhodl, že dnes vystoupí na Albertově a pozve si k tomu čtyři další prezidenty. Předstoupil před lidi, které před pár dny nazval „lumpenkavárnou“, a pískot, kterým mu dávali najevo, co si o něm myslí, odrazil s noblesou sobě vlastní: „Nebojím se vás!“ řekl Zeman demonstrantům, „stejně jako jsem se nebál tehdy„.
Víte, tady by se poznal státník. Ten by řekl: „Slyším váš hněv a vím, že se hněváte na mne…“ Mohl je zpracovat jednoduše, mohl v nich probudit pocit, že tam stojí i jejich zástupce, že tam stojí důstojnost prezidentské funkce, bože můj, tohle by mu poradil první schopný PR poradce, jenže on je posedlý představou vlastní duchaplnosti a superiorního intelektu… Stačilo říct cokoli, co by působilo smířlivě, mohl je velmi snadno uchlácholit. Ne, místo toho vypálil velmi agresivní „Nebojím se vás!“, jako by stál v aréně, a tím jen utvrdil odpůrce v jejich postoji.
V tu chvíli se mi znovu potvrdilo, že ten starý muž není Prezident Sjednotitel, ale že si pořád dál vyrovnává a bude vyrovnávat účty s lidmi, kteří někdy byli proti němu. Záštiplný stařec. Měli jsme Prezidenta Pleticháře, pak Prezidenta Ješitu, teď máme Prezidenta Pomstychtivého.
Na druhou stranu v „jeho“ lidu tohle zarezonovalo.
Není sjednotitel a nikdy jím nebyl. Jeho živlem, který ovládal a využíval, bylo a dodneška je hlásání katastrofy a označování jejích viníků.
Převzato z webu Misantropův zápisník se svolením autora