Neviditelný pes

POLITIKA: Nebezpečí domácí invaze

24.6.2021

Ruský vliv v České republice sílí i díky tuzemským podnikatelům a politikům

Praktická výhodnost odsunu sovětských vojsk z Československa vyšla najevo už po dvou měsících. V srpnu 1991 všem zatrnulo. Michail Gorbačov se ocitl v zajetí na Krymu, moci v Moskvě se chopila poněkud bizarní, leč o to možná hrozivější skupina pučistů. Zejména pesimistům se mohlo zdát, že dějiny zařadily zpátečku a po krátkém období sametové svobody nastane zase doba temna. Tehdejší náměstek ministra vnitra Jan Ruml prý tehdy cítil nutnost podniknout alespoň nějakou akci. Nařídil tedy na několika místech rozmístit obrněné transportéry. Šlo samozřejmě o čistě vizuální záležitost s takřka nulovou bojovou hodnotou, pouze s cílem vyvolat v občanech pocit bezpečí.

Nostalgie sovětského impéria

Srpnový puč se od jeho úspěšného potlačení označuje za marný, beznadějný, operetní. Ale nejméně z poloviny prostě z toho důvodu, že nakonec skončil fiaskem. Nicméně pokud by jeho osnovatelé uspěli a hodlali získat opět kontrolu i nad Československem, museli by se případně spolehnout na nějakou akci provedenou zdejšími „starými strukturami“ – v armádě, v ministerstvu vnitra, státním aparátu. Avšak, jak v rozhovoru pro časopis Respekt otištěném dvacet let poté vzpomínal Jan Ruml: „Tito lidé – až na pár nostalgických skupinek – spíše mířili do byznysu nebo do důchodu. Nejevili žádnou hlubší snahu vracet poměry zpátky.“

Ale tím spíše bylo moc dobře, že jen o několik týdnů dříve, v červnu 1991, nás opustily poslední oddíly Rudé armády. S velkým přispěním Michaela Kocába, který do odsunu sovětských okupačních vojsk vložil mnoho energie i diplomatického umu. Finále odpovídalo jeho bytostné profesi rockera – s plnou parádou, tedy s rozlučkovým koncertem Adieu C. A. ve Sportovní hale na pražském Výstavišti z 24. června 1991. Velitel sovětského kontingentu generál Eduard Vorobjov sice oproti původním plánům neodletěl přímo z koncertu vrtulníkem (na cestu domů odstartoval coby „poslední okupant“ až 27. června z kbelského letiště), zato si mohl s davy fanoušků poslechnout i Franka Zappu.

Po třiceti letech jsou však mnozí lidé přesvědčeni, že stojíme opět na osudové křižovatce mezi Západem a Východem. Ruští vojáci sice zeměpisně zůstali daleko na východě, ale tanky a děla nahradily jiné zbraně: trollové na sociálních sítích, budování zákulisního vlivu mezi ekonomickou a politickou elitou, zejména v prostředí Hradu. Jako by dlouhá léta probíhal jakýsi plíživý puč, kdy se proruským silám daří ovlivňovat veřejné mínění, a získávat tím úřady a moc. Prozápadní demokraté se ocitli v defenzivě. Jde ale o adekvátní vnímání? Opravdu se to, co Michael Kocáb vyhnal železničními transporty, vrací v nové, zpravidla zamaskované podobě?

Předně – současné Rusko přece jen není Sovětský svaz, byť v českém veřejném prostoru se často objevuje hrozivé rovnítko. Nedlouho po srpnovém puči roku 1991 se sovětské impérium definitivně rozpadlo, nicméně velkým přičiněním vítěze nad pučisty, ruského prezidenta Borise Jelcina. On, nikoliv Gorbačov, pohřbil sovětskou říši, a sice ve jménu ruského nacionalismu.

Samostatné Rusko zjistilo, že je příliš malé a že se příliš mnoho Rusů či lidí hovořících rusky ocitlo za jeho hranicemi. Ekonomika se zhroutila, z jejích trosek dokázali těžit hlavně oligarchové. Z někdejší supervelmoci zůstal skoro bezmocný a místy až směšný stát. S prezidentem, jehož vystupování, jež je nezřídka ovlivněné alkoholem, se stávalo nejen u nás terčem vtipů. Stát, který měl problém zkrotit vzpurné Čečensko. Kdopak by se Jelcinova Ruska bál?

Přijeli na pomoc

Putinovo Rusko se pokouší o comeback ve smyslu návratu k velmocenskému postavení. Až na pár výjimek ve vojenské oblasti nedovede se Západem držet technologický krok a ekonomicky závisí na vývozu surovin. V uvedených rysech se, pravda, mnoho neliší od Sovětského svazu, určitě ne od závěrečné fáze jeho existence. I proto musí sázet na asymetrické strategie, a občas se tudíž uchyluje i k teroristickým metodám boje.

Sovětský svaz se ale opíral o univerzální ideu, jakkoliv pochybnou – o budování komunismu, který hodlal globálně rozšířit. Eduard Vorobjov velel v srpnu 1968 v hodnosti kapitána jedné z rot Rudé armády a byl prý hluboce přesvědčen, že „v zemi jsou síly, které chtějí svrhnout československý lid z cesty socialistického rozvoje“. Vedl tedy svatou války se schizmatiky či heretiky. Oproti tomu Vladimir Putin podobně jako Boris Jelcin staví na ruském nacionalismu, na koncepcích ruského světa nebo slovanské pravoslavné civilizace. Což ale přece jen není univerzální poselství. Pro obsazování České republiky tanky neposkytuje kdovíjakou legitimitu.

To ale neznamená, že si u nás Rusko nebude vytvářet sféru vlivu, když mu takovou aktivitu dovolíme. A jistí čeští podnikatelé a politici mu realizaci těchto cílů v poslední době hodně usnadňovali. V zájmu posílení vlastních pozic. V tom spočívá jádro ruské hrozby. Nejméně z poloviny jde o hrozbu ze strany určitých Čechů a jejich ambicí. O domácí invazi.

Autor je politolog

LN, 22.6.2021



zpět na článek