POLITIKA: Neberte nám komunisty, jsme na ně zvyklí
Naštěstí se jim to nepovede, není k tomu poltická vůle a pragmatičtí komunisté ve všech politických stranách to nedovolí.
Jo, pragmatismus to je silná zbraň. Jiří Paroubek (nebyl sice komunista, ale člen loutkové Československé strany socialistické, který v roce 1978 chválil komunisty za to, jak se v roce 1948 vypořádali s "likvidací pozic exponentů buržoazie v politickém životě republiky") nám oznámil, že spoluvládnutí komunistů je realita, s kterou se musíme smířit a že si na ni zvykneme. Proč? My jsme si přece nikdy neodvykli. Korupci, nepotismus, prebendy a lhaní bereme jako normální a právoplatné nároky politiků, jinak bychom přece nevolili stále stejné profláknuté tváře. Nedávno nám to objasnil pan Vladimír Dryml (člen KSČ 1987-9), když se svěřil reportérovi MF Dnes, že "většina (rozuměno peněz) tam musí zůstat pro ty lidi, ty občany". Menší část, tedy cokoliv od 1% do 49%, mohou politici právoplatně rozkrást. Zdá se, že kultura osobního politického záhumenku je vlastní všem stranám bez rozdílu. Ovšem určité rozdíly mezi nimi jsou.
Teoreticky by měli vycházet z rozdílných programů. To by se ovšem museli chovat podle demokratických tradic (že to všichni proklamují, neznamená, že tak i činí). Měli by ve volbách bojovat o politickou moc. Co je vlastně politická moc? V normální demokracii je to nástroj, pomocí kterého se prosazují politické cíle té či oné strany. Politický program strany osahující tyto cíle jí má pomoci vyhrát volby, a tak získat politickou moc. Po vyhraných volbách by strana měla své politické cíle začít uskutečňovat, a tak naplnit vůli voličů.
Pustá teorie, předpokládá u politiků tak zastaralé hodnoty jako slušnost, vize, ochota sloužit a bůh ví co ještě. U voličů pak počítá s tím, že nenaletí na opakované, neuskutečnitelné, a tedy plané sliby. Počítá i s tím, pro nás tak nepochopitelným pravidlem, že nic není zadarmo, předpokládáme totiž, že to zaplatí někdo jiný a ne právě já. Myslíme v rovině peněz a výhod v daném okamžiku. Obecná rovina svobody, zodpovědnosti a dlouhodobé prosperity nám uniká. Politická moc se tak stává samotným cílem, který uspokojuje osobní ambice nebo chamtivost politika. Program se stává nástrojem, který se dá po dosažení cíle zahodit a použít jiný, vhodnější k udržení moci. Chování pana Vlastimila Tlustého (také bývalého člena KSČ) poté, co byl odstrčen od koryta, tento názor potvrzuje.
Tady se musí dnešní politici od komunistů ještě hodně učit. Jejich hlavním problémem je nedostatečná semknutost, ještě nepochopili, že nejlépe se loví ve smečce. Stále jsou ochotni nadřazovat vlastní zájem zájmu strany. Lépe již chápou to, že čím je nižší informovanost obyvatelstva, tím lépe se lže a zastírá. Zastrašování, pokusy o manipulaci justice, nátlak na média a zkoušení různých osvědčených totalitních praktik je celkem běžné. Když občan neví nebo drží hubu, lépe se mu vládne. To chápou všichni. Stále se však najde tu a tam nějaký ten kazisvět, který proti tomu remcá a čas na rázné umlčování ještě nenazrál.
Jako praktičtější a v dnešní situaci i schůdnější se některým stranám osvědčuje vytváření závislosti občanů na státu. Nejlepšími žáky se zde zdají být sociální demokrati, ti pochopili, že čím jsou občané závislejší na státu, tím víc jsou nakloněni volit tu stranu, která slíbí nejvíce podpor. Z čeho se to zaplatí, je moc nezajímá.
Pragmaticky vzato, ono je stále ještě z čeho brát. Dají se zvýšit daně. Hlavně bohatým. Že se jim tím vezme motivace bohatství tvořit? Ale jděte, těm poctivým možná, ti méně poctiví si nějakou tu cestičku najdou. No a je tu na ně hned dobrá hůl, kriminalizace podnikání. Ideální situace pro politiky, jak si namastit kapsu a ještě být populární.
Na školství se dá také ušetřit. Průzkumy ukázaly, že levici volí hlavně lidé s nižším vzděláním, tak proč si zbytečně přidělávat nevoliče. Samozřejmě, že vzdělaní lidé jsou potřeba, ale ti se dají získat podle osvědčeného „chceš dělat kariéru, potáhneš s námi“.
Ve zdravotnictví je to poněkud ošemetnější. Tam musí být velice opatrní. Jidáš prodal Krista za třicet stříbrných, Topolánek Julínka za třicet korun. Kampaň ČSSD proti poplatkům byla velmi chytrá. Těch, co mají chřipku a ušetří na poplatcích, jsou spousty, těch, co jsou těžce nemocní a nedostane se na ně, je málo a nakonec stejně umřou a mrtví, jak je známo, nevolí. Kdo by si připustil, že i on může být jednou těžce nemocný. Pragmatismus doveden k dokonalosti. Zdání zdravotnictví zdarma se musí zachovat, politikům to neuškodí, mají své konexe, a jejich bohatí sponzoři si to dokáží uplatit, ať žije solidarita.
Jsou tu ještě silnice, tam se to musí hrát na obě strany, na jedné straně je potenciál úplatku v této sféře obrovský, na druhé se celkem úspěšně dají přehlížet okresky. Je sice pravda, že se na nich v důsledku jejich stavu sem tam někdo zabije, ale jak uvedeno výše, mrtví nevolí.
Jak je vidět, jsme již zvyklí na ledacos. Dalo by se pokračovat ad nauseam. Jelikož se komunisté stále hlásí ke svému komunistickému manifestu, považuji za rozumné přidat z něj úryvky, abychom viděli, na co si ještě musíme zvyknout!
Zákony, mravouka náboženství jsou proň jedním z těch mnohých předsudků měšťáckých, za nimiž se skrývá právě tolik měšťáckých zájmů.
V tomto smyslu mohou komunisté svou theorii v jeden výraz shrnouti; zrušení soukromého majetku.
1. Vyvlastnění pozemkového majetku a vynaložení pozemkové renty k výdajům státním.
2. Stálé progresivní (vzestupné) daně.
3. Odstranění práva dědického.
4. Konfiskace majetku všech emigrantů a odbojníků.
5. Soustředění úvěru v rukou státu, pomocí národní banky se státním kapitálem a vyhraženým monopolem.
6. Soustředění dopravních prostředků v rukou státu.
7. Rozmnožení národních továren, dílen a výrobních prostředků; zornění a zlepšení půdy dle jednotného plánu.
8. Povinné práce pro všechny; zřízení průmyslových armád, zvláště v zemědělství.
9. Spojení zemědělských a průmyslových závodů, pozvolné odstranění rozdílů mezi městem a venkovem.
10. Veřejné a bezplatné vychování dětí všech. Odstranění dětské práce v továrnách. Sloučení výchovy s průmyslným výcvikem.
P.S. Všichni na politiky nadáváme a tiše jim závidíme, že se k lizu nedostaneme taky.
