Po polovičatých reformách přijdou další, a ty už zabolí

Téměř týdenní maraton obstrukcí ve Sněmovně skončil schválením 14 zákonů vrácených Senátem. Předseda ČSSD Sobotka sice vyhrožuje, že v případě vítězství své strany ve volbách bude korigovat nynější vládní kroky, reformovat však bude muset i levice.

Nejméně deset let bude trvat, než se evropská ekonomika dostane z krize, pravila o víkendu během schůzky ekonomicky nejvyspělejších zemí G20 německá kancléřka Angela Merkelová. Někteří ekonomové říkají, že je dobře, že jí to konečně došlo a nebojí se to přiznat, jiní spolu s autorem tohoto textu soudí, že je tato mocná žena příliš optimistická. Evropa prochází krizí, která znamená konec evropského modelu sociálně tržního hospodářství s vysoce rozvinutým přerozdělováním od bohatých k chudším a chudým. Potřebuje reformy, které trh zbaví onoho přívlastku "sociální" a vrátí jí konkurenceschopnost a vůli bojovat o své místo v dramaticky se měnícím světě. A na to v tomto "civilizovaném" světě není nikdo, ani Merkelová, připraven.

Velmi krotké kroky

Jak to bude obtížné, je vidět i z toho, jak se daří prosazovat reformy v Česku, které ten "evropský stát blahobytu" ještě tak moc nepustilo ze řetězu, a že reformy, jež právě prošly parlamentem, jsou velmi opatrné a do opravdu potřebné razance mají ještě daleko. Penzijní reforma v podobě, jak je schválena, je opravdu spíše jen náznakem kroku směrem, kterým půjde budoucí vývoj. Péči o své stáří budou muset vzít lidé do svých vlastních rukou a zapomenout na to, že jim stát zajistí nějakou důstojnou existenci. Z nově zřízeného fondového pilíře půjde pro ty, kdo se dobrovolně do systému zapojí, jen pár korun. Snad i spoustě dalších lidí dojde, že se nemohou spolehnout na peníze od lidí, kteří se ještě ani nenarodili a jejichž život bude o mnoho tvrdší než život náš.

To, co vláda protlačila obstrukcemi opozice, s touto situací nepočítá a nepřesouvá nějakým zaznamenatelnějším způsobem naše zajištění ve stáří ze státu na nás samotné. Jde spíše o to, že se zvýší zásluhovost v penzijním systému, tedy že ti, kdo více vydělávají a více sypou do systému, také dostanou vyšší penzi. Jestliže nyní opoziční politici ostře napadají schválené změny, měli by se pořádně podívat na to, kam jejich přerozdělovací stát stahují dluhy, které v něm z principu jeho existence vznikají a vždy vznikat budou. A popřemýšlet o tom, jak dlouho ještě je tento evidentně bankrotující model zárukou slušného života seniorů a nemohoucích, jimiž se v posledních dnech ve Sněmovně zaklínali doslova ve dne i v noci.

Odpovědnost není okrádání

Podobně je to se zpřísněním výplat podpor a dávek a jejich podmíněním účastí na veřejně prospěšných pracích. Stát už prostě nemá na to, aby platil lidem živobytí po podstatnou část jejich života a vůbec nic za to od nich nedostával. Ono zametení ulice či shrabání listí v městském parku je jen minimálním projevem vděčnosti lidem, z jejichž peněz tito lidé žijí. A je načase, aby to každý z nich pocítil.

Jestliže šéf socialistů vykřikuje, že obstrukcemi bránili okradení většiny společnosti, měl by mu někdo vysvětlit, co je to krádež. Rozhodně za ni nelze považovat požadavek, aby se každý člověk snažil převzít větší díl odpovědnosti za svůj život a méně spoléhal na kapsy svých pracovitějších a schopnějších spoluobčanů. Mimochodem i proto, že vlivem změn v globální ekonomice budou tyto kapsy buď citelně prázdnější, nebo jejich naplnění bude vyžadovat řádově více úsilí a schopností. A hlavně bude jich stále méně a méně.

To, že v této souvislosti byl nastaven další proces zvyšování věku odchodu do důchodu, je záležitostí naprosto nutnou, ale zdaleka ne dostačující. A oškubané stavební spoření? Tam je to opravdu kuriózní křik od levicové opozice, protože z této opravdu přežité státní podpory spoření profitovali a stále profitují více lidé s vyššími než s nižšími příjmy.

Zázraky něco stojí

Zcela zvláštní kapitolou jsou pak kroky zdravotní reformy, kde je jasné, že věda dokáže zázraky, ale taky ty zázraky stojí zázračné peníze a udržení kvalitního zdravotnického systému poskytujícího zdravotní péči na solidní a moderní úrovni vyžaduje další peníze, které jsou a budou zase jenom v kapsách pacientů a nikde jinde.

Je skutečností, že vláda si souvislosti naší rozpočtové situace se stavem, o němž mluvila Angela Merkelová, docela dobře uvědomuje. Hledá v reakci na tento vývoj další možnosti pro úspory i pro zvýšení příjmů. To je však málo. Za velkých bolestí vyškrábaných pár desítek miliard korun může pořešit nějaký momentální problém. Podaří dodržet během nejbližších dvou až tří let rozpočet na uzdě. Co se však bude dít potom? Víra, že krize skončí a vše se vrátí do starých kolejí, je zcela lichá. Po reformách budou muset přijít další reformy. Ještě hlubší a nepříjemnější. A bude je muset dělat každá vláda. I ta velmi pravděpodobně levicová, jakkoli se zaklíná opakem. Alternativou je totiž jen bída a hluboký sociální konflikt.

MfD, 8.11.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro