Se zájmem jsem si pustil ČT24, abych sledoval besedu prezidenta Klause se studenty UK. Klaus byl jako vždy výborně připraven, měl jasné odpovědi na často velmi mlhavě pokládané otázky (snad z obav, aby neurazily jeho majestát?). Byl to opět onen starý dobrý Klaus.

I když většina jeho odpovědí mi velmi konvenuje, včetně obav z toho, že se v současné politice jeví velmi nebezpečně až agresivně různé odrůdy enviromentalismu, přesto s Klausem nesdílím jeho přesvědčení toho, že se již nikdy nevrátí komunistický či nacistický systém. Toto tvrzení, které Klaus opakuje při celé řadě příležitostí vždy bez váhání jako neotřesitelný fakt, poněkud kontrastuje s jeho jinak opatrným posuzováním budoucnosti jako výsledku působení sil současnosti.

Protože nejlépe znám situaci právě v naší republice, nepovažuji tvrzení, že se komunismus či nacismus do našeho prostoru nevrátí, za absolutně platné. Pozoruji totiž v našem státě stále rostoucí polarizaci mezi dvěma politickými proudy. Na jedné straně jsou to pohrobci totalitní moci sdružení v dnešní KSČM, o jejichž podporu usiluje dnešní ČSSD, na druhé straně nekomunistické strany, v současnosti reprezentované nejviditelněji ODS, TOP 09 a KDU-ČSL. Není překvapivé, pokud shromáždění ČSSD k 17. listopadu na Žofině přenášenému ČT24 využil Paroubek k útokům proti Topolánkově vládě. Nic tak lépe nedokumentuje to, že obnova ČSSD po 17. listopadu nebyla nosným tématem oné doby. Byla jen výsledkem zbavení se bolševické totality. Je dalším paradoxem současnosti, pokud s projevem k výročí pádu komunismu vystoupí v Senátu předseda vlády, člen předlistopadové KSČ. Jako by tím byla demonstrována podpora polistopadovému vývoji tou částí bývalých komunistů, kteří ve straně pobývali z důvodu ekonomických výhod a kteří se po listopadu 1989 rudé knížky s lehkostí v srdci zbavili.

Není proto vůbec překvapivé, pokud se v průzkumech k výročí pádu komunismu na obranu bývalého bolševického režimu vyslovují zejména voliči KSČM a ČSSD. Právě ti ho hodnotí jako lepší než systém dnešní. Tento nepopiratelný fakt, potvrzený sociologickými měřeními, je současně potvrzením toho, jak účelová je Paroubkova politika plynutí s průzkumy veřejného mínění. Pro mne je navíc těžko stravitelné i politické sblížení prezidenta Klause s těmito politickými proudy během letošního roku. To nelze ospravedlnit ani Klausovým bojem proti bruselské byrokracii, Lisabonské smlouvě apod., zvláště pokud zejména ČSSD je se současnou politikou EU více než spokojena. Hezkým příkladem toho, jaké rozdíly panují v kdysi jednotném státě Československu, je cesta předsedy slovenské vlády a velkého Paroubkova přítele Fica v těchto dnech do Ruska k Putinovi. Klaus to ostatně zmínil i na UK, že jeho případné pozvání dnešního ruského prezidenta na oslavu pádu komunismu v Česku by vedlo k "nové revoluci".

Jak uvedl i někdejší člen polského disentu Adam Michnik na oslavách pádu komunismu v Česku, lakmusovým papírkem současnosti v postkomunistických státech bývalého sovětského bloku je vztah jejich politických elit k Rusku. Všude tam, kde se o současném Rusku mluví s "pochopením" a ruský systém "suverénní demokracie" je považován za ruský ekvivalent západního standardu demokracie, vzniká politické podhoubí pro okleštění demokracie a svobody jednotlivce. Svůdnost "suverénní demokracie" je očividná. Působí zdáním svobody existencí parlamentu, vlády a svobodnou možností kritizovat téměř vše kromě suveréna. Boj proti návratu prvků někdejší totality se proto neodvíjí na lince boje s bruselskou byrokracií či enviromentalismem, logicky se ale odvíjí v národních státech EU. V některých státech EU může být sklon k autoritářství reprezentován pravicí (co takhle Sarkozy, Berlusconi?!), v některých levicí. Tato rozostřenost obrysů je pak jevem, který činí boj proti autoritářství všeho druhu obtížnějším.

Pokud neztratíme smysl pro věcnost a pro objektivitu, nemůžeme vábení autokratů všeho typu podlehnout. V Česku bychom si měli pozorně všímat situace v hlavních politických stranách. Tam, kde se mluví pouze jedinými ústy a není pěstována vnitrostranická demokracie, z té strany vždy hrozí o řád větší nebezpečí než ze strany, která nepůsobí jako názorový monolit a kde se o povahu politiky svádějí často i líté zápasy. Logicky tak docházíme k závěru, že v našem státě je tím hlavním nebezpečím levice, která se opírá o ideové resentimenty minulého režimu se sociálními "jistotami". Je současně povzbudivé, že tyto ideové resentimenty s postupujícím časem slábnou. Souhlasím proto s bývalým prezidentem Havlem, který použil kdysi tolik zprofanovaná slova Julia Fučíka z knihy Reportáž psaná na oprátce "Lidé, bděte". Nenechme se opít "jistotami" a "bůčkovou a pivní demokracií". Je to cesta návratu do minulosti bez perspektivy posílení lidských práv. A už vůbec nevolme ty, kteří dnešní pluralitní demokracii využívají ke svému přežití v nadějném očekávání nějakého nového dějinného zvratu, který jim umožní chopit se opět totalitní moci.