Soudě podle výsledků víkendového kongresu, získal Petr Nečas nad Občanskou demokratickou stranou plnou kontrolu. Ve skutečnosti však na něj čeká ještě celá řada překážek. A to nejen v souvislosti s regionálními kmotry, jejichž neformální moc na žádných sjezdech nestojí.

Z kongresové tribuny hřímal jeden delegát za druhým o potřebě návratu k tradičním pravicovým hodnotám a idejím. Velebena byla éra Václava Klause, od kterého se koneckonců očekává, že k ODS najde cestu zpátky.

Za Václava Klause se sice občanští demokraté chovali pragmaticky, ovšem jejich rétorika byla průzračně konzervativní. Vládl kult Margaret Thatcherové, četli se přední konzervativní teoretici, uctívána byla neviditelná ruka trhu. Součástí této ODS byl silný euroskepticismus, stejně jako přehlíživý vztah k enviromentálním problémům. ODS byla pevná v kramflecích, přestože si vyráběla nepřátele jako na běžícím páse. Celý tento projekt utrpěl těžké rány v roce 1997 a definitivně selhal o pět let později.

Dnes o něm občanští demokraté znovu uvažují. Exministr Petr Gandalovič jej dokonce navrhl rozšířit o nové prvky, s nimiž už pracuje tvrdá pravice na Západě. Jde o témata přistěhovalectví, pořádku v ulicích a zneužívání sociálních dávek. Podle něj by ODS měla na celostátní úrovni navázat na výsledky svých komunálních politiků.

Opačný koncept je spojován se jménem liberála Mirka Topolánka. Občas bývá nazýván „lidová pravice“, jindy se mu zase říká „pevné jádro, měkký obal“. Topolánek stavěl na potřebě získávat politické partnery - a rozšiřovat si tím koaliční potenciál - a také na nutnosti mohutnější podpory v občanské společnosti. Jiná věc je, že sám svým vystupováním a často i politikou koaliční vlády spíše potenciální stoupence ODS odrazoval. Topolánkova partaj vzala na milost Evropskou unii, oslovovala občanskou společnost a nebála se ani koaliční spolupráce se zelenými.

Za Topolánkovým úsilím zůstaly hmatatelné výsledky: přetažení Alexandra Vondry z havlovského tábora do ODS, formulování ekologického programu Davidem Vodrážkou nebo vznik nestranických expertních týmů, které zásobují ODS radami a jež před volbami tak vychvaloval Petr Nečas.

Topolánkova ODS nebyla bůhvíjak čitelná, zdaleka nenaplňovala předsedova slova, že napravo od ní je už jen zeď, ovšem získala cosi, co by šlo nazvat „lidskou tváří“.

Na pozadí uplynulého kongresu rozdíly a averze mezi Topolánkem a Klausem definitivně uhodily do očí. Oba zosobňovali sice legitimní, ale protichůdné scénáře.

Petr Nečas a jeho tým se teď pokusí sloučit vodu a oheň. Chtějí být klausovsky pevní, srozumitelní a konzervativní – a zároveň topolánkovsky otevření, přijatelní pro široké vrstvy.

V úspěch projektu veskrze oblíbené klasické konzervativní strany v českém prostředí příliš nevěřím. Ve skutečnosti pozici ODS bude stejně mnohem zásadněji formovat její počínání v koaličním kabinetu. To samé platí i na nižších úrovních, krajské a komunální.

Narážíme zde přitom na omyl, který je občanským a sociálním demokratům společný. Svůj volební neúspěch si obě strany vysvětlují především tím, že jejich program byl málo důsledný, málo zásadový a málo srozumitelný. Zapomínají ale, že ještě vlivnějším motivátorem voličů je jejich osobní zkušenost s působením partají ve vládě, parlamentu, na radnicích či v zastupitelstvech. Mnohem podstatnější roli hraje také mravní integrita a věrohodnost konkrétních stranických reprezentantů.

Viděno z tohoto úhlu, vykročila ODS správně, když razantně obměnila své centrální vedení. Aby však rozptýlila pochyby o přetrvávající moci kmotrovských struktur v regionech, měla by svoji očistu nasměrovat také o jedno či více pater níž.

Dokud budeme dennodenně slýchat o vyhrocených bratrovražedných sporech občanských demokratů v jižních Čechách nebo o velrybářství v ústecké sociální demokracii, důvěra veřejnosti v etablované politické strany nevzroste. A nepomůže jim ani miliónté přihlášení se k tradičním, průzračným a neochvějným hodnotám, na nichž kdysi založily svoji existenci.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6