Sotva jsme se zbavili jednoho z nejtvrdošíjněji přežívajících socialistických pozůstatků, regulovaného nájemného, už nám vláda vymýšlí nový pochybný podnik.

Místo toho, aby vláda přinášela skutečná konstruktivní řešení problémů spojených s nedostatkem nových bytů a zcela stagnujícím stavebnictvím (které v prostředí, kde ostatní sektory ekonomiky utěšeně rostou, prakticky zamrzlo), vrací nás zase o mnoho desítek let zpět.

Zákon o sociálním bydlením je skutečně nešťastná záležitost a je dalším z mnoha případů, kdy se stát snaží uměle regulovat něco, co si trh vyřeší nejlépe sám. Čím jiným totiž je předepisování toho, aby každá obec zajistila na požádání bydlení za nájem výrazně podsekávající tržní cenu? Stejně jako regulované nájemné, i sociální bydlení může významně pokřivit trh s nájemným. Na tom budou nejvíce biti drobní pronajímatelé, kteří si byt pořídili třeba jako alternativu spoření na důchod. Navíc, kdo pohlídá, že stejně jako u regulovaného nájemného nebude úředník na radnici byty přidělovat svým známým a kamarádům?

Už ani neudiví, že stát s nonšalantností sobě vlastní realizaci svého nedomyšleného plánu jednoduše přehodil na zodpovědnost obcím. A ty dnes v mnoha případech potřebný počet bytů ve svém fondu prostě nemají. To znamená, že je budou muset co nejrychleji pořídit, nebo ještě lépe postavit. Když pomineme fakt, kde na takové věci vezmou peníze, zbývá ještě druhý a možná o dost zásadnější problém: se současnou úpravou stavebního práva jim bude trvat mnoho let, než plánované stavby legislativním procesem protlačí.

Neochota politiků řešit děsivý systém českého stavebního práva se jim tak jako bumerang může nepříjemně vrátit. Už nyní neúměrné průtahy povolování nových staveb výstavbu - a v konečném důsledku ceny bytů - významně prodražují a tím dělají bydlení pro řadu rodin méně dostupným. Developeři totiž kvůli českému legislativnímu Kocourkovu nestíhají uspokojovat vysokou poptávka po novém bydlení, a ceny bytů tak letí vzhůru. Kvůli vyšším cenám pak musí v pronájmu zůstávat řada rodin, které by se jinak rozhodly jít do vlastního.

Navíc jak by taková výstavba nových bytů vlastně měla vypadat? Měly by být nějakou měrou obsaženy v „běžné“ nové výstavbě nebo by se měly začít stavět speciální domy se sociálními byty? Obě řešení se zdají stejně špatná. Pokud sociální byty budou v jednom domě s běžnými byty za standardní ceny, povede přítomnost často problémových sousedů k nevyhnutelnému snižování tržní hodnoty okolních bytů, které si s takovými sousedy nebude chtít nikdo koupit, ani pronajmout. A pokud všechny takové nájemníky soustředíme do jednoho domu? Ale to už přece známe! To je oblíbené komunistické řešení uklízení nepohodlných nájemníků někam z očí a vytváření nových ghett.

Neměl by se proto stát hlavně snažit vytvořit pro všechny své občany, a především ty sociálně slabší, především co nejlepší podmínky pro to, aby se mohli dobře uplatnit na trhu práce a ne jen pobírat sociální dávky? Stejnou měrou by pak měl podporovat rodiny i jednotlivce, kteří se svou bytovou situaci snaží vyřešit jednou provždy koupí vlastního bydlení. Stačilo by přitom nevymýšlet další nesmysly a samoúčelnou administrativu a konečně zjednodušit nesmyslné předpisy, které bytovou výstavbu brzdí a výrazně prodražují.