Neviditelný pes

POLITIKA: Návrat do žumpy

22.4.2021

aneb O agresivních příšerách, zvířeckosti a národní katastrofě

Přiznávám úchylku. Často navštěvuji Twitter mluvčího prezidenta ČR. Nyní, v čase Vrbětic, o to víc. A nepřestávám žasnout. Jak hluboko lze klesnout! Nejhorší je ta bezmoc. Zoufalá bezmoc.

Václav Klaus ke kauze Vrbětice napsal:

Nevěřil jsem, že budu ještě někdy bezmocně bouchat do stolu při poslouchání režimového rozhlasu a výroků našich vrcholných politických představitelů.

Moje verze: Nevěřil jsem, že se dožiju toho, že to, co píše na Twitteru Jiří Ovčáček, budou současně věty mluvčího prezidenta České republiky.

Do kauzy Vrbětice byly Ovčáčkovy tweety stravitelné stejně jako v pohádce o Krtečkovi kameny hozené do útrob masožravé rostliny (rostlinou vzápětí vyvržené). Ovšem pro to, co mluvčí předvádí nyní hodný příměr nenacházím.

Existuje bonmot. Člověk si mnohdy myslí, že už bylo dosaženo dna – dokud v žumpě neuslyší ťukání ozývající se ze spodní strany podlahy.

Po zveřejnění kauzy Vrbětice byl Ovčáček chvíli v podezřelém útlumu: v první reakci dokonce „zapomněl“ tu děsivou věc pojmenovat, psal pouze o „případu“. Pak si vzal na pomoc Bibli a papeže – a když mu otrnulo, pomalu roztočil kolo nestydatých útoků. Na opozici, na jednotlivce. Začal poučovat, mistrovat: Podporujme vlastenectví.

Po pár hodinách jsme se vrátili do starého známého septiku:

Lžou ráno, lžou dopoledne, lžou odpoledne, lžou večer. Opozice a její média. (To říká mluvčí usvědčeného lháře.)

Anebo:

Masarykův odkaz nás učí býti při obraně národních zájmů tvrdými, zásadovými a odvážnými. Nikoliv však zvířeckými. (???)

A opět útok. Na opozici z klávesnice mluvčího toho prezidenta, který kdysi sliboval, že bude nadstranický (byť třeba jinými slovy):

To, co v těchto dnech předvádí někteří představitelé koalice ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, je ostudnou skvrnou české politiky. Opozice politicky i morálně selhala v čase pandemie. Opozice politicky i morálně selhala v kauze Vrbětice. Svěřit opozici správu vlasti by byla národní katastrofa.

Toto je role tiskového mluvčího hlavy státu? Kádrovat?

Novinář Alexandr Mitrofanov trefně glosoval Babišovo vyjádření, že „výbuch ve Vrběticích nebyl aktem státního terorismu, ale útokem na zboží pro obchodníka“ slovy:

Kdyby někdo sejmul Babiše, nebyl by to útok na premiéra ČR, ale na kostelecké uzeniny.

Jiří Ovčáček to samozřejmě nepochopil (nechtěl pochopit) a okamžitě přispěchal na Twitter s větičkou:

Kanalizace české společnosti.

Zde už „zloděj“ zcela bezostyšně volá: chyťte „zloděje“.

Píšu tento blog po částech. V úterý ráno 20. dubna jsem si znovu pročetl všechna Ovčáčkova vyjádření (nikoli to co retweetnul, aby se za to alibisticky schoval jako bojácné dítě za maminčinu sukni). Víte kolikrát ruský útok ve Vrběticích označil jako ruský útok ve Vrběticích? Výslovně sám za sebe ani jednou. Vynikající tuzemský novinář Jindřich Šídlo trefil do černého, když mu na jeden z jeho postů odpověděl:

Jiří, prosím, řekněte to: teroristický útok ruských tajných služeb na českém území.

Toho jsme se (zatím?) nedočkali. Místo toho obecné floskule o „závažném dění“ a také že „kritické situace jsou vždy zkouškou demokracie“, že je zapotřebí „rozvažovat své kroky ve zjitřeném čase“ a rovněž varování: „opozice chce z ČR udělat banánovou republiku“. Zoufalá snaha zoufalými frázemi zamaskovat pravý stav věcí. Proč tolik lidí u nás věří tomu, že banánovou republiku se z ČR snaží udělat část Hradu (těmito lidmi označovaného v lepším případě termínem „neoficiální ambasáda RF“)?

Příval mouder z hradního Twitteru ovšem nekončí. V úterý ráno jsme se dozvěděli:

V krizi se vždy vyrojí politici, kteří by za normálních časů trávili čas v suterénu. Po Mnichovu, po únoru 1948, po srpnu 1968 se tyhle agresivní příšery politického podsvětí draly k moci. Vyhrožovaly a soudily. Nepřipusťme, aby podobní ovládli znovu tuto zemi.

Pro člověka snažícího se řídit elementárními principy slušnosti je něco takového nekomentovatelné. Míč je daleko za autovou čárou, pomyslný rozhodčí by měl signalizovat přerušení hry a její návrat na hřiště. V kopané to takto funguje, v politice nikoli.

DODATEK I

Andrej Babiš v minulosti nejednou otočil. Například při hodnocení útoku USA, UK a Francie proti syrskému režimu v roce 2018:

V sobotu 14. dubna 2018 řekl: Útok byl nevyhnutelný.

A v neděli 15. dubna 2018: Ozbrojený zásah nic neřeší.

Podvědomě jsem čekal, kdy si něco podobného poslechneme v současné kauze. Dlouho to netrvalo: To, co se ve Vrběticích stalo, nebyl akt státního terorismu, pravil premiér.

Mýlí se. Stejně jako se mýlil v přesvědčení, že zprávu tajných služeb týkající se závěrů vyšetřování kauzy Vrbětice 2014/2021 bude možné odtajnit. Něco takového by byla vzhledem k okolnostem do nebe volající pošetilost. Že byl ochoten dát tomu zelenou předseda vlády, je na pováženou.

Ruská „vrbětická“ agrese vůči ČR je vážná a obludná záležitost. Sama o sobě. Politické švejkování, které tuto děsivou záležitost provází, by si tentokrát měli naši představitelé odpustit.

Měli, ale nejspíš nemohou: nedokáží překročit svůj stín.

Anebo snad máme věřit tomu, že se Jiří Ovčáček dokáže ze dne na den proměnit a stane se důstojným a respektovaným mluvčím českého prezidenta a ne zoufalou karikaturou tohoto postu?

DODATEK II

Také jsme se dozvěděli od Denisy Hejlové, expertky na komunikaci a PR, že sobotní (17/4) tisková konference dua Babiš – Hamáček byla vlastně zpackaná, protože – se konala právě v sobotu. Tady jsou slova Denisy Hejlové převzatá z rozhovoru pro server Seznam Zprávy:

O víkendu každý chce mít klid, lidé politické zprávy nesledují, ani novinářů není v práci tolik, co ve všední dny. V mezinárodním prostředí to navíc kolidovalo s pohřbem prince Philipa, který byl plánovanou mediální událostí tohoto víkendu. Do pondělního rána ta zpráva zapadne a nebude mít takový dosah, jako kdyby byla pořádně připravená a komunikovaná v pondělí ráno.

Z toho až mrazí. Je sice pravda, že zpráva o ruském gangsterství kolidovala s pohřbem princem Philipa, ještě víc ale kolidovala realita života s teoretickým modelem, jak by realita života měla vypadat podle představ expertů na komunikaci. Je to jako v amerických krimiseriálech: nejde ani tak o to, co člověk spáchal nebo nespáchal, ale jakého má právníka. Zde podobně: závažnou událost posuneme v čase v souladu s tím, co se učí na katedře marketingové komunikace a PR na FSV UK. Nejde tedy ani tak o to, co se stalo, ale klíčový je mediální obraz celé věci. Názor, že se mělo počkat s oznámením o ruské agresi proti ČR do pondělka jenom proto, že je víkend a lidé chtějí mít klid zní jako špatný vtip někoho, jehož myšlení až příliš ovlivnila bublina, v níž se profesně nachází.

Pikantní je, že ve společnosti rezonují otázky, jak dlouho politici o celé věci věděli, než s ní seznámili (v sobotu) veřejnost a odbornice na komunikaci (tou paní Hejlová bezesporu je) říká, že měli čekat až do pondělí. Jak by to pak obhájili? Tím, že to odpovídá „mediální logice“ (termín DH)?

Ostatně důkaz, že se Denisa Hejlová mýlí přineslo samo pondělí (19/4). V žádném případě nedošlo k tomu, co předpovídala, že „do pondělí ta zpráva zapadne“. Nezapadla a z logiky věci ani zapadnout nemohla.

Je to další poučná lekce z kauzy Vrbětice: lekce o rozdílu mezi praktickým reálným světem a jeho účelově vykalkulovaným mediálním obrazem. (Představa, že by nacistické Německo nenapadlo Polsko v pátek ráno 1. září 1939, ale v sobotu a polská vláda o tom informovala národ až v pondělí, protože „je víkend a lidé jdou v neděli do kostela“ je naprosto absurdní.)

Převzato z blogu autora s jeho svolením.



zpět na článek