Kritici vyčítají německé kancléřce Angele Merkelové, že kopíruje sociální demokraty a Zelené. Nejsou daleko od pravdy, nasvědčuje tomu jak volební program konzervativců (plný miliardových dárečků), tak - což je mnohem podstatnější - jejich politická praxe. Ovšem ve stagnující nebo jen slabě rostoucí ekonomice cesta konzervativních stran doleva dříve nebo později i v Německu skončí.

Těžce zkoušení čeští konzervativci hledí se závistí a mnohdy i s neurčitou nadějí na úspěchy svých sesterských stran u německých sousedů. Před zářijovými volbami tam průzkumy signalizují 41 procent pro CDU/CSU a pouze 26 pro levicovou SPD. Zdá se, že by jak ODS, tak TOP 09 mohly v Německu odkoukat, jak dělat úspěšnou a populární konzervativní politiku. Co je na tom pravdy?

Strana pro všechny

Helmut Kohl šel nedávno za svědka na svatbu dvou homosexuálů. Jeden ze šťastných novomanželů je sice jeho právník a přítel, ale přesto bylo toto gesto veřejností zaznamenáno. Kohl je nestorem konzervativní CDU, ve které ještě před několika týdny probíhala o sňatcích homosexuálů ostrá debata. Ano, je to pouze okrajové téma, ale symbolizuje pokračující rozpad klasické konzervativní programatiky.

V listopadu 2012 vyšla kniha bývalé poradkyně Helmuta Kohla a konzervativní publicistky Gertrudy Höhlerové, v níž Angele Merkelové vyčítá, že nabízí programový obchod se smíšeným zbožím. "Co se neprodává, zmizí ze sortimentu. Lépe prodejné konkurenční produkty se okopírují." A skutečně. Zejména v posledních letech vyklízí kancléřka jednu názorovou baštu za druhou a dělá z CDU stranu pro všechny. Občanům se to zřejmě líbí, protože CDU a v jejím závěsu i bavorská CSU sice ztrácejí konzervativní charakter, ale získávají volební preference.

No prosím, řekne možná leckterý český konzervativec. Univerzální make-up se zřejmě vyplácí. Mnohým politikům ODS nebo TOP 09 by jistě nevadilo, kdyby jejich strana ztratila názorovou identitu, hlavně kdyby neztratila moc. Proč tedy nepoužít metodu německé kancléřky?

Sociálnědemokratická CDU

Je poučné sledovat, čím Merkelová konzervativní agendu své strany nahrazuje. Kritici, kteří jí vyčítají, že kopíruje sociální demokraty a Zelené, totiž nejsou daleko od pravdy. Tomu nasvědčuje jak volební program německých konzervativců (plný miliardových dárečků), tak - což je mnohem podstatnější - jejich dlouhodobá politická praxe.

Již několik let se CDU/CSU účastní a vítězí v soutěži o lepší sociálnědemokratickou politiku. Je přitom zvýhodněna tím, že svůj volební guláš může nejenom slibovat, ale často okamžitě servírovat.

Jakmile opoziční sociální demokraté nastíní nějaké přitažlivé cíle, může je CDU/CSU ihned uskutečnit, nebo dokonce přetrumfnout. Pro politickou dobročinnost je třeba mít politickou moc. To je také podstata tzv. "kancléřského bonusu", který Angela Merkelová velmi obratně využívá a potvrzuje tím, že populisticky se nechovají pouze extremistické strany. Není proto divu, že Merkelové dává přednost dvaašedesát procent voličů a její sociálnědemokratický vyzývatel Peer Steinbrück se musí spokojit s pouhými devětadvaceti, byť oba nabízejí víceméně totéž.

Výjimečné Německo

Prostořeká poznámka Billa Clintona, "It’s economy stupid", podtrhuje význam ekonomiky, která hraje rozhodující roli i pro použitelnost levicového konzervativismu podle Angely Merkelové u nás. I kdyby se české konzervativní strany rozhodly k účasti v soutěži o lepší sociálnědemokratickou politiku, tak nemohou vyhrát. A nejenom to. Nemohou ani začít. Levicový konzervativismus Merkelové se totiž opírá o výjimečnou situaci Německa, kterou charakterizují zejména dvě skutečnosti: - bohatství a síla země - vysoká výkonnost německého hospodářství. Těžko říci, jak dlouho bude CDU/CSU moci praktikovat lepší levicovou politiku než sama levice. Politika typu "dáreček pro každého" totiž nemá budoucnost bez hospodářského růstu a mnoho nasvědčuje tomu, že v Evropě nemá budoucnost hospodářský růst.

Ve stagnující nebo jen slabě rostoucí ekonomice skončí cesta konzervativních stran doleva dříve nebo později i v Německu. U nás však skončí dříve, než začne, protože na ni nemáme. A tak české konzervativce může utěšovat pouze skutečnost, že o palmu vítězství v politické dobročinnosti nemůže soutěžit ani česká levice. Boj stran o moc se v Česku bude rozhodovat na jiném poli a jinými prostředky.

Pravověrní a nevěřící

Vyplatí se ideologie? Ano, a proto je třeba opět hlásat pravou víru, zvolá skalní konzervativec. No, nevím. Pochybuji, že spásu pro ODS a TOP 09 přinese konzervativní fundamentalismus. Předně proto, že se tato věrouka v očích veřejnosti zřetelně podepsala na současné ekonomické krizi; klasická verze konzervativní hospodářské politiky již prostě nefunguje. A navíc. Praktikujících přívrženců víry v neomylnost trhu, v samospasitelnost snižování podnikatelských daní a v omezování sociálních výdajů se bude ve volebních místnostech vyskytovat žalostně málo. Tento houfec pravověrných by konzervativním stranám výrazný podíl na moci nezaručil. Kdo ví, jestli by vůbec stačil na zachování parlamentních klubů.

Všude v Evropě vidíme spíše opačnou tendenci. Levice a pravice mají sklon vládnout dosti podobně. I v tomto ohledu se můžeme poučit z německé situace. Názorový profil tam totiž neztrácejí jenom CDU a CSU. Merkelová uhlazuje konzervativce do beztvaré strany pro všechny, ale zároveň tak gumuje i kontury SPD a strany Zelených. Bere jim totiž "jejich" témata. Rafinovaná metoda kancléřky však má háček. Programová podobnost politických stran sice usnadňuje jejich volitelnost a posiluje toho, kdo vládne, ale zároveň zpochybňuje jejich existenci. Od programové zaměnitelnosti politických stran je totiž jen krůček k jejich zbytečnosti. Politické strany hrají o svou budoucnost.

Nač je potřebujeme?

V očích voliče chtějí všechny strany moc, všechny pro to dělají totéž a všechny s ní zacházejí stejně. Poté, co občané dojdou k názoru, že se politická nabídka stran téměř neliší, vynoří se na horizontu hamletovská otázka: Nač je vůbec potřebujeme? Belgie fungovala 535 dní bez vlády a země neměla žádné problémy. Belgický stát se v té době nerozpadl, nebyl obsazen nepřáteli, sociální systémy, zdravotnictví, veřejná doprava a bezpečnost byly zajištěny a ekonomika se nezhroutila.

Politické strany musí být ve vlastním zájmu jasně odlišitelné, jinak se budou střídat u moci podle houpačkového principu tak dlouho, až se jednoho krásného a (možná) brzkého dne prosadí přesvědčení, že stačí silný prezident a fungující státní správa. Čtenář ví, že teď nemluvím ani o Německu ani o Belgii.

Co z toho plyne?

Zjistili jsme, že v Česku na levicový konzervativismus a la Merkelová nemáme. Víme však také, že konzervativismus samospasitelného trhu není ani funkční, ani (a to především) zúročitelný ve volebních výsledcích. Pozitivní důsledek katastrofy, kterou pravice právě zažívá, je tedy rozmetání její dosavadní verze konzervativní politiky. České pravici teď nezbývá nic jiného než hodit zdiskreditovaný a nepoužitelný názorový balast přes palubu a nově svůj konzervativismus definovat.

Chce-li alespoň jedna, nebo dokonce obě české konzervativní strany zůstat ve hře o moc, musí voličům nabídnout v jádru konzervativní a zároveň obsahem novou, obecně prospěšnou a jasně odlišitelnou politiku.

MfD, 27.7.2013