Máloco jde českým politickým elitám tak špatně jako zahraniční politika. Toto neobjevné tvrzení získalo v posledních dnech nový, nebývale silný náboj. A přinejmenším evropští partneři nám přestali definitivně rozumět. Zatímco ještě před časem šlo v České republice rozklíčovat pro a protiintegrační síly, dnes, kdy většina politiků stojí v zákrytu za prezidentem Václavem Klausem, mlha pokryla území od Aše až po Hrčavu.

Příznačné už byly tuzemské komentáře poté, co Irové napodruhé výraznou většinou odsouhlasili Lisabonskou smlouvu. Prý řekli jasné ne-ano. Prý se nechali koupit. Prý byli zmanipulováni. Takto zapěli nejen konzervativní publicisté, ale i politici. Právě ti, kteří za jiných okolností nepohrdnou změnou politických preferencí zdejších voličů - tedy pokud prozřou a místo konkurence začnou volit je. A právě ti, kteří bez mrknutí oka akceptovali, když druhdy změnili politickou orientaci čeští poslanečtí přeběhlíci...

Přituhlo, jakmile Václav Klaus na pozadí ratifikace Lisabonské smlouvy vznesl požadavek, aby pro Českou republiku platila výjimka z evropské Listiny práv a svobod. Evropa nám vzkázala, abychom si své problémy vyřešili doma. A tak se také stalo. Fischerova křehká vláda sklapla podpatky. Demokratické strany, jež měsíce opakovaly, že Lisabon ani Listina žádné ohrožení českých zájmů nepřináší, začaly předstírat, jak zásadní může prezidentova obava být. Včera Klaus představoval okrajovou úchylku. Dnes je ale už vůdcem početné politické smečky. Nebo snad stáda? Ztrátou posledních kapek serióznosti, důvěryhodnosti a vypočitatelnosti netrpí jen on, ale celá Česká republika.

Možná se někdo za našimi hranicemi zaradoval, když se doslechl, že alespoň nějaký český politik spojil s Lisabonskou smlouvou svoji politickou budoucnost, a to přestože dříve se o ní vyjadřoval dost nelichotivě. Jenže Mirek Topolánek tvrdí, že názor nezměnil. Proměnily se pouze geopolitické okolnosti. Předseda ODS cítí ruskou hrozbu - a když selhaly námluvy s USA, vezme zavděk i Evropskou unií. Tímto postojem si však reputaci napravíme stěží.

Tuze namáhavé bylo v devadesátých letech zahánění sudetoněmeckých bubáků. Zejména sociální demokracie do něj mnohé investovala. Po česko-německé smlouvě přišla společná deklarace a dočkali jsme se i ocenění německých antifašistů. Strašení Berndem Posseltem zůstalo jen v arzenálu komunistů a sirotků po Sládkových republikánech. Zašermovala s ním sice i Klausova prezidentská protikandidátka Jana Bobošíková, leč nikdo ji moc neposlouchal. Nyní to vypadá, že stěžejní partaje daly Klausovi, Bobošíkové, Filipovi a Sládkovi zapravdu. Vyvrhelem se naopak stává modrokrevný lídr TOP 09, který se údajně nikdy vůči landsmanšaftu nevymezil. "Schwarzenberg, nebo Klaus?" zeptal se ve středečním Právu předseda ČSSD Jiří Paroubek. A sám si odpověděl: "V ochraně českých národních zájmů Karlu Schwarznebergovi jako politik i jako Čech rozhodně nevěřím." Z toho můžeme sotva odvodit něco jiného, než že druhdy jednotná fronta proevropských sil vzala za své. O to žádanějším spojencem se stává Václav Klaus. Právě ten, ze kterého už léta bolí naše evropské partnery hlava.

Ačkoli se sami při ujasňování naší středoevropské a obecně evropské identity motáme v kruhu, zůstává nám dost sil na velkohubé komentování mezinárodněpolitického úsilí jiných. "Nobelova cena za nic," napsala palcovým písmem na první straně sobotní Mladá fronta DNES. A Lidové noviny se přidaly titulkem: "Ostuda z Osla - Nobelova cena pro Obamu." Americký prezident prý nic nepředvedl. Jakoby snaha dát nový impuls blízkovýchodnímu dialogu bylo málo. Jakoby nestačilo oteplení ve vztazích s Moskvou. Jakoby ústup od rozmísťování vojenských systémů nebyl cestou ke snižování válečných hrozeb. Barack Obama dostal Nobelovu cenu míru coby nositel naděje - naděje na svět klidnější, méně rozhádaný, více spolupracující. Neokonzervativci se smějí a tvrdí, že jde o přelud. Nobelův výbor si myslí něco jiného. V jeho prospěch mluví zprávy o připravenosti Severní Koreje k hlubšímu dialogu nebo o ochotě Íránu podřídit se pravidlům Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Čeští mudrlanti však vědí své. Víry, v níž je kdysi školil Georgie Bush mladší, se vzdát nechtějí. Není jich málo a nejsou bez vlivu. Dokonce i Obamova administrativa získala pocit, že by měla zklamaným Čechům dát bolestné za odpískaný radar. A to přesto, že narazil jak u tříčtvrtinové většiny veřejného mínění, tak u většiny osazenstva Poslanecké sněmovny.

Za oceánem teskníme po Spasiteli, jehož odvál čas. Evropské unii nerozumíme. V horším případě s ní válčíme, v případě lepším si ji pleteme s dojnou krávou. Bojíme se, že z Německa budou narušeny naše vlastnické vztahy. S Rakušany se navíc přeme i o jadernou energii. Slovensko-maďarskému sporu nerozumíme a Balkán nám zmizel za obzor. České zahraniční politice chybí jasná koncepce a srozumitelné priority. Oč méně o ní vedeme zasvěcenou diskusi, o to více je podřizována obratným hráčům, ideologům a šiřitelům hrůzostrašných pověstí. Z pohledu zvenčí jsme se stali iracionálními podivíny. Dvacáté výročí volání po návratu do Evropy spolu s chladnokrevným Václavem Klausem dost možná oslavíme zaříznutím Lisabonské smlouvy. Vrátíme se z vandru domů na umolousaný dvorek plný slepičinců, ovšem hřát nás bude pocit, že nad námi bdí pevná koalice pronárodních sil. K tomu, abychom nastavili zpětný chod vývoje společnosti nakonec ani obávané komunisty nebudeme potřebovat...

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je členem představenstva Masarykovy dělnické akademie