Volby do celostátního parlamentu bývají v každé zemi jakousi křižovatkou. Rozhodují, jakým směrem se na další funkční období země vydá. U nás, a stále více i v dalších evropských státech, jsou výsledky parlamentních voleb tak vyrovnané, že poskytují buď možnost vládnout menšinovým vládám obvykle se slabým mandátem, nebo dávají prostor pro vládu velkých koalic. Ty se sice mohou v parlamentu opřít o výraznou většinu, vládní program velkých koalic je obvykle natolik nejasným kompromisem, že velké koalice většinou nejsou schopny zásadním způsobem ozdravit politické ovzduší v dané zemi. Opatření, které vlády velké koalice prosazují, jsou obvykle zaměřena na mocenské ovládnutí rozhodujících pák státní moci prostřednictvím stran velké koalice.

K příkladům není nutné chodit až tak daleko. V Německu vznikla po loňských volbách velká koalice stran CDU/CSU a SPD. Za dobu svého ročního působení ztratily strany vládní koalice výrazné procento předvolebních preferencí. Spokojenost s jejich vládnutím je malá navzdory tomu, že v Německu došlo k výraznému poklesu nezaměstnanosti. V Itálii zvítězila levice spolu s komunisty o pár desítek tisíc hlasů. Díky tomu, že vítězný blok získal dle nedávno schválené ústavy určitý bonus v podobě mandátů navíc, je vláda levicové koalice relativně silná. Opatření, která ale pro Itálii navrhuje, tj. zejména zvýšení daní, se setkalo s masovými protesty organizovanými pravicovou opozicí. I volby v sousedním Rakousku již proběhly před jistým časem, rozhovory o budoucí vládě však stále nemají jasný a viditelný konec. Před nedávnem proběhly volby v předčasném termínu v Holandsku a i zde rozdali voliči karty tak, že se bude zřejmě velmi obtížně rodit nějaká vláda s jasným programem. To, že volby v posledním čase poskytují tak vyrovnané výsledky mezi stranami pravicovými a levicovými, vede některé komentátory k tomu, že uvažují o určitém dělení evropské i severoamerické společnosti na ty, kteří volí pravici a svými daněmi přispívají na sociální dávky a pomoc té druhé, přibližně stejně velké skupině občanů volících levici.

Naše volební křižovatka z června letošního roku skončila na jakémsi podivném kruhovém objezdu. Sedíme jakoby v autobuse, kde šofér krouží po pomyslném kruhovém objezdu s možností odbočit na ne zcela probádanou stezku reforem nebo obecně změn systému nebo se vrátit do protisměru a pokračovat beze změn v dosavadní politice sociálního státu s možností státního bankrotu. Na šoféra, který beztak drží jenom půlku volantu, přitom pokřikují pasažéři nalevo i napravo a radí kudy jet. Kromě toho se zdá, že značnou část pasažérů už přestala jízda po objezdu bavit a o situaci u volantu se již přestali ke své škodě zajímat. Málokomu dochází, že ta cesta zatím vede pouze k jalovému spalování paliva. Čeká se snad, že se během kroužení vybuduje jakoby zázrakem nějaká nová odbočka, na které budou změny méně bolet a cesta přesto povede vzhůru? Přitom by možná skutečně stačilo jenom to, aby ten, kdo volby prohrál, to už konečně uznal. Místo toho se však naši jednoznačně poražení dožadují svého podílu na vládní moci a posmívají se vítězi voleb, že není schopen sestavit vládu. Ale i motoru na kruhovém objezdu mohou dojít pohonné hmoty. Na kruhových objezdech ale čerpací stanice nejsou. Víme to?