Nedávno vyšel článek Petra Bařinky pod názvem „Volby, jaké mají být“, ve kterém autor shrnuje své dlouholeté zkušenosti zapisovatele okrskové volební komise. Osobně souhlasím téměř se vším, co článek obsahuje, s výjimkou zejména posledního odstavce, ve kterém autor uzavírá: „To, co funguje, by se nemělo měnit a nahrazovat něčím nevyzkoušeným jenom proto, že má jít o „pokrok“. Současný systém voleb funguje. Byla by velká chyba se tohoto systému vzdát.“

První drobný háček je v záměně „voleb“ a „volebního aktu“, protože autorův článek se ve skutečnosti týká jen toho druhého, avšak volby mají záběr trochu širší. Druhý, a asi trochu větší, pak v tom, že není pravdou, že pokud něco funguje, a třeba i dobře, není možné, aby něco jiného, samozřejmě po patřičném odzkoušení a vychytání much, nemohlo fungovat ještě lépe.

Velkou výhodou současného způsobu hlasování je bezpochyby jeho transparentnost a nezpochybnitelnost výsledků. Pokud jde o samotný akt před volební komisí, je evidentní, že jde o volbu svobodnou a dobrovolnou. Není samozřejmě možné prověřit, co se děje mimo volební místnost, např. zda někdo nedal vybraným voličům s konkrétním volebním lístkem konkrétní obnos s nadějí, že odvolí dle instrukcí, ale to asi nelze vyloučit při žádném způsobu voleb. Volba za plentou činí volbu tajnou a sčítání hlasů vhozených do urny a přepočítaných volebními komisemi složenými ze zástupců stran, které se voleb účastní, pak prakticky vylučuje možnost podvodů při sčítání hlasů, resp. následně při jejich poslání sběrnému místu ČSÚ. Toto všechno jsou jistě aspekty, které by bylo dobré zachovat. Budiž řečeno, že v jiných kulturách s jinou historickou zkušeností se na některých těchto aspektech netrvá – např. v USA se během občanské války zavedly korespondenční volby, protože problém, že vojáci na frontě by jinak nemohli volit, byl vnímán jako významnější než ten, že by tento způsob někdo mohl zneužít, pokud toto riziko vůbec někoho napadlo.

Je-li sama volba tajná, je z evidentních důvodů veřejný seznam voličů daného okrsku a také to, kdo již odvolil. Neměli bychom zapomínat (viz. např. Báječná léta pod psa), že přístup i k této informaci je možné zneužít a perzekuovat voliče, kteří se k volbám nedostavili. Čas od času se u nás objeví téma, zda by nebylo lepší učinit volební účast povinnou, a opět jsou země, kde to tak mají. Další nevýhodou volebního seznamu je „místní příslušnost“, tj. možnost volby pouze v blízkosti místa bydliště, kterou je možné vyřešit za cenu drobného úsilí pomocí získání voličského průkazu. Jiné nedostatky asi na aktu volby nalézt nelze.

Smyslem voleb však není odvolit a spočítat, ale vybrat zastupitele, tj. přidělit na základě odevzdaných hlasů mandáty. I tento systém je průkazný a nezpochybnitelný, avšak jen těžko je možné jej nazvat transparentním. Prvním nepříliš jasným principem je „kroužkování“ (panašování), jehož nejasnost vyplývá z principu, že k lepšímu umístění nestačí jen vyšší počet preferenčních hlasů, ale zároveň je třeba překonat určitou hranici, aby se kandidát dostal na vyšší místo v pořadí na kandidátce. Druhým zdrojem nejasností je pak systém skrutinií, kdy může díky pravidlu „mandáty z druhého skrutinia jsou následně přiděleny do těch volebních krajů, ve kterých měla volební strana největší zbytek hlasů po dělení v prvním skrutiniu“ dojít k tomu, že preferenční hlas v jednom okrsku (např. v Dolních Břežanech) dostane nakonec kandidát stejné strany či koalice dle pořadí jinde (např. v Praze). Tyto nejasnosti dostali poslanci šanci vyřešit letos na jaře, kdy Ústavní soud nečekaně zrušil příslušnou část volebního zákona, ale ať už z nedostatku času, či z nedostatku vůle zůstaly volební okrsky, a tím i nutnost těchto nepříliš transparentních pravidel, zachovány.

V tomto bodě volby, a tím i možnost voliče ovlivnit přímo dění na politické scéně, končí, avšak je velkou otázkou, zda je to tak správně. Co když strana prostřednictvím svých poslanců začne prosazovat kroky, které vůbec nezmínila ve volebním programu (např. prosazení zdanění církevních restitucí v programu ANO z roku 2017)? Nebo se zastupitel začne chovat v rozporu s naprosto základními pravidly (např. více než roční absence senátora Čuby)? V některých zemích mají k dispozici institut odvolacích voleb, které je možné iniciovat zpravidla na základě petice s dostatečným počtem hlasů. Přiznám se, že z odvolacích voleb na úrovni jednotlivce bych měl trochu obavy, protože při současné polarizaci společnosti by asi nebyl problém zajistit počet hlasů proti komukoliv a celé by to mohlo vést k honům na čarodějnice. Na druhou stranu, referendum o rozpuštění parlamentu na základě 1 miliónu podpisu, jako to mají v Bavorsku, by asi nebyl špatný nástroj. Domnívám se však, že základním kamenem úrazu je délka mandátu, po niž jsou zvolení zastupitelé v podstatě nedotknutelní a stačí jim, když dostatečně daleko před dalšími volbami vylepší svůj obraz či alespoň ušpiní obraz své konkurence.

Má-li se na tomto stavu cokoliv změnit, musí mít voliči možnost bezprostřední a účinné reakce. Toto však současný systém neumožňuje a bez zásadních změn nikdy umožňovat nebude. Alternativou pro hledání lepší varianty je rezignace. Pokud by se však podařilo lepší systém najít a odzkoušet, a je škoda, že se o to nikdo z velkých hráčů na politické scéně ani nepokusil, bylo by naopak chybou u současného systému zůstávat.