"... a Bůh stvořil ženu." Slavný francouzský film Rogera Vadima, který jím vytvořil největší filmstar koncem padesátých a v průběhu šedesátých let - slavnou a legendární BB (Brigitte Bardotovou), znovu a pokolikáté nastolil věčnou otázku o vztahu muže a ženy. Muži dal Bůh sílu a rozum. A ženě krásu, půvab, charisma a něco, co muži dobývají celý život. Ale proč muži tento rozum při dobývání žen ztrácejí a ženy pak mohou získávat své vysněné šperky? První válečné dobývání ženy, kterému se říká Trojská válka, popsal ve svém nesmrtelném eposu Homér. Přeskočme tisíciletí do minulého století. Aféry našeho typu se množily ruku v ruce s emancipací žen - ženy již nebyly domácími puťkami, nové médium, film, z nich udělalo hvězdy a vynález psacího stroje posadil šéfům vonící lákadla do jejich kanceláří. A politikům dal hračky, které si ale mnohdy začaly hrát s politiky. A to je případ ředitelky kabinetu premiéra Petra Nečase, Mgr. Jany Nagyové. Pro moc a vznešenost, kterou si vydobyla, by se chtělo napsat vrchní nadředitelky velkokabinetu premiéra.

Málo se ví, že maršál Josip Broz Tito, vládnoucí železnou pěstí nad národy, které po jeho smrti začaly bojovat mezi sebou, byl hříčkou v rukou žen. Slavný americký prezident Franklin Delano Roosevelt zemřel v náručí své milenky Daisy Suckley. Přítelkyně generála a pozdějšího prezidenta Dwighta Eisenhowera, jinak řidička jeho džípu Kay Summersová ještě nedávno vyvolala v USA takový skandál knihou svých pamětí, že se Pentagon dožadoval jejího zákazu, a generál George Patton proslul výrokem: "voják, který nesouloží, není bojeschopný". Jen o Hitlerovi se ví bezpečně, že Evě Braunové nepodléhal. A co stále připomínaná aféra anglického ministra obrana Johna Profuma, jeho legendární milenky, jinak luxusní prostitutky Christine Keelerové a současně milenky ruského vojenského atašé Evžena Ivanova z šedesátých let? Toho omlouvá snad jen to, že byl italského šlechtického původu, takže nevěru měl v genech.

A francouzského ministra zahraničí Rolanda Dumase, který přijímal prostřednictvím své milenky Deviers-Joncourové fiktivně zaměstnané ve společnosti Elf – Aquitaine úplatky za její "nagyovské" aktivity, aby nakonec ze své funkce ministra zahraničí posvětil prodej francouzských fregat Tchaj-wanu? Toho jistě zase omlouvá, že byl ministr země, kde láska a politika vždy tvořily jednotu.Když stál před soudem, ptal se ho předseda senátu, zda mu nebylo podezřelé, že jeho přítelkyně má stále tolik peněz. Odpověděl jako pravý Francouz: "Kolem této ženy byl vždy parfém tajemství".

Jediné dvě ženy, které ve Francii díky svým půvabům neovlivňovaly politiku, byla Diana de Poitiers, milenka krále Jindřicha II., a Louisa de la Valliere, milenka krále slunce Ludvíka XIV. A Madame de Pompadour, milenka Ludvíka XV.? Ta se naopak stala symbolem spojení lásky a politiky. Pro nás aktuelně zní její hodnocení z učebnic historie: "Měla silnou vůli, ctižádost a talent k intrikám prováděným s roztomilostí. Sbírala šperky stejně jako celé zámky a shromažďovala kolem sebe své příznivce. Jen málo dvořanů dokázalo odolat její vůli – brzy začala spoluvládnout s králem, za což si vysloužila přezdívku "králova děvka". Krále měla ráda jako zdroj své moci…" Ostatně Francie byla jedinou zemí, která vytvořila nejen titul pro první milenku krále (maitresse en titre), ale i pravidla chování vůči ní.

Snad nejkurióznějším svědectvím je, že i holčička může ovládat legendárního válečníka. Vzpomíná na to Jelena Rževská v "Zápiscích válečné tlumočnice". Na muže, který zachránil Sovětský svaz, muže s aureolou drsnosti a ocelové vůle, Stalinova hasiče, kterého generalissimus posílal na nejohroženější místa fronty, generála, před kterým se třásla celá Rudá armáda a který osobně pro zbabělost dokázal zastřelit i své vojáky – Georgie Konstantinoviče Žukova. Za její přítomnosti nedokázal ukáznit svoji osmiletou dcerku, která nedbajíce jeho příkazů si dělala, co chtěla. Žena v ní již tehdy věděla, co chce a naopak co nechce a jak toho dosáhnout.

Existuje i jedna kouzelná historka o našem šéfovi zpravodajské služby za války v Anglii, plukovníku, později generálu Moravcovi. Jeho zástupcem byl major Emil Strankmüller, který jako většina čs. zpravodajských důstojníků žil v Anglii s celou rodinou, i se čtyřletou dcerkou Evičkou. Moravec, proslulý svojí přísností a vojáctvím, jednou péroval na chodbě svoje v pozoru stojící podřízené a nevšiml si kolem běhající Evičky s míčem. Ta už jeho seřvávání měla dost, postavila se před Moravce s rukama založenýma v bok a řekla: "Ty jeden klukovníku, co tady pořád křičíš?"

Jaký parfém tajemství byl kolem Jany Nagyové? Jistě ten nejdražší. Ale ani jemu se nepodařilo utlumit pach z kradených stamilionů, které kauzu Rittig a spol. mění pomalu na kauzu Jana Nagyová a spol. Původně to ovšem byla kauza Ištvan a nevinní poslanci. Zdá se, že ten "pomatenec" z Vrchního státního zastupitelství to má dobře spočítané. "Nevinná" Jana Nagyová vlečená k soudu v medvědu, vzbuzovala lítost. Moji taky, protože ženám se nedávají pouta, natož medvěd a mají být poutány řetízky. Ale tady moje lítost končí, snad jen že ty řetízky by měly být v jejím případě zlaté nebo aspoň pozlacené.

Nejvíce je mi líto doktora Petra Nečase. Jako člověka. Ne jako politika. Lze jmenovat jedno přísloví za druhým, tak za ně všechny: "Co je v domě, není pro mě." To ví, či spíše by to měl vědět každý šéf, v jehož kanceláři usedá mladá, atraktivní dáma. Snad nejvýstižnější z těchto přísloví ponechávám v originále: "Wem der Schwanz steht, dem der Verstand geht." Překladem by mohla utrpět obecná mravnost. Mohl být Petr Nečas opravdu tak slepý? Nevěděl, jaká měla být pravidla chování premiéra k ozdobě jeho kanceláře? Nevěděl, že se za přístup k němu u jeho klíčnice platí drahými dárky? Že generálové stojí v pozoru a ostatní běhají po klenotnictvích? Vždyť to věděly stovky lidí. Dokonce i moje maličkost to věděla. Před dvěma lety měl můj dopis Nečasovi potíže s její kontrolou. Bylo mi řečeno: "Běž za Nagyovou." To jsem ani nevěděl, kdo to je; asi proto mi bylo dále řečeno: "Ale jenom bonboniéru jí nenos."

Co ale dělala BIS? To všechno musela vědět. Ta předkládá pravidelně souhrn tajných zpráv premiérovi. Dostával je Petr Nečas? A co branný a bezpečnostní parlamentní výbor? Buď zprávy o šéfce sekretariátu premiéra nedostával, nebo s nimi náležitě nenaložil, nebo - a to je ta nejhorší možnost - je předčítal ředitelce svého sekretariátu v posteli. Jiná možnost není a jedna je horší než druhá. Paní Nagyová-Nečasová měla přístup k utajovaným informacím, na které nedosahoval její stupeň prověrky. A pak se dozvídáme, že v roce 2010 ji musela ochranka NATO vyvést z přísně chráněné zóny při jednání summitu Severoatlantické aliance, když se bez příslušné registrační karty pokoušela proniknout ke svému šéfovi účastnícímu se debaty o vybudování protiraketového štítu a schválení strategického konceptu Aliance na příštích 10 let.

Co všechno se ještě dozvíme? Petra Nečase jsem měl opravdu za pana Čistého . Dokonce jsem kvůli němu, byť s krajním sebezapřením, i když bez kolíčku na nose, volil poprvé ODS a jestliže měla být ODS s Nečasem záchranou před levicí, ČSSD, KSČM a Paroubkem, pak si dovolím pronést kacířský názor, že Nečasova vláda padla včas, ať už to byla konspirace Ištvana nebo jiných. Lepší nejistota z budoucnosti než jistota, že zemi vládne per vaginam ošperkovaná mzdová účetní s podezřelým titulem Mgr. díky diplomce na téma "Mediální podpora Národního akčního plánu ke sjednocení a transformaci systému péče o ohrožené děti a rodiny", kterýžto téměř nesrozumitelný název měl zakrýt skutečnost, že práce vznikla z valné části z kopií vládních materiálů, kterým dal třešničku fakt, že se nepodařilo dohledat ani jednoho studenta, který by si ze školy studentku Nagyovou pamatoval.

Jak bude kauza Nagyová ještě pokračovat? Co bude zítra v novinách? Co je v dalších dosud nerozklíčovaných hovorech s Rittigem? Zdá se, že saháme po světovém titulu v politicko-sexuálních skandálech. Bude překonána Madame de Montespan, která z postele vládla králi slunce Ludvíku XIV. a celé Francii? Možná, ale stále nová svědectví jsou zdrcující. Karolina Peake, další smutná postavička české politické scény, vypráví o frontě ministrů přede dveřmi ředitelky kabinetu premiéra. Mluví o tom, jak velkou moc dokázala Nagyová soustředit a jak neomaleně si přitom počínala.

Dá se ještě vůbec politikům věřit? "Koalice rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci" vydala v tomto smyslu řadu prohlášení a její premiér nás ujišťoval, že její protikorupční strategie, protikorupční balíček a protikorupční boj od června 2010 dosahují značných úspěchů. Ve stejné době jeho ředitelka sekretariátu jednala s obskurními postavami české korupce a přijímala podezřelé dary, které rozhodně s bojem proti korupci neměly nic společného.

Protikorupční boj premiéra Nečase se tak stane pro historii stejně legendární jako nesmrtelný výrok Josefa Smrkovského z léta 1968 před "vstupem" vojsk: "Jestli si někdo myslí, že to tady kočíruje Sovětský svaz, tak se šeredně mýlí." Mýlil se však on stejně jako maitressa Ludvíka XIV., krále slunce, Madame de Montespan (Françoise Athénaïs de Rochechouart de Mortemart, markýza de Montespan, 5. října 1640, zámek Lussac-les-Châteaux – 26. května 1707, Bourbon-l'Archambault), která se pokoušela vládnout králi a Francii pomocí všech svých ženských zbraní.

Historie nám o tom zanechala kouzelnou historku. Když jednou v žárlivosti prohledávala králi kapsy u kalhot, našla lísteček, na který si Ludvík XIV. poznamenal jména čtyř generálů, které hodlal povýšit na maršály Francie. Svému královskému milenci pak udělala scénu, když zjistila, že na lístečku chybí jméno jejího bratra. Ludvíkovi nezbylo než jej na seznam připsat. Když se v Zrcadlovém sále ve Versailles konal slavnostní ceremoniál povýšení, naklonil se jeden dvořan ke druhému, aby poznamenal: "Ti čtyři jsou povýšeni po meči, ten pátý po pochvě."