Začnu chválou vlády předešlé. Ano, skončila neslavně – osobním selháním premiéra, který se zachoval opravdu trapně. Ano, udělala několik dosti podivných rozhodnutí – třeba rozhodnutí ministra Drábka, které se týkalo platebních karet pro lidi pobírající sociální dávky. Nicméně oceňuji, že uprostřed hospodářské krize, která zasáhla celou Evropu a kterou mohla vláda ovlivnit jen minimálně, držela veřejné finance na uzdě. Pravda, mnozí jí to vyčítali, tvrdili, že v dobách krize by měla vláda spíše investovat a všemožně podporovat domácí poptávku, ale já jsem přesvědčen, že vládní politika byla tehdy správná.

Dále má předchozí vláda zásluhu na tom, že umožnila vyšetřování závažných kauz. Policie nabyla samostatnosti a mohla konat. (K české tradici ovšem patří takové to „ode zdi ke zdi“. Trochu to připomíná problém s exekucemi: léta byli všichni na dlužníky krátcí, pak se objevili exekutoři, a ti teď mnohdy řeší černé jízdy v tramvaji či autobuse. Policie a státní zástupci dlouho nezasahovali tam, kde by to rozhodně bylo na místě, a teď jako by se utrhli z řetězu.)

Ekonomika

Jak to tak bývá, pravice a levice se v demokratických státech zpravidla u vesla střídají, a tak nyní máme vládu levicovou. A ta začala dělat to, co podle ní měla dělat předchozí pravicová vláda v době recese: Zvyšovat vládní investice a podpořit hospodářskou expanzi i za cenu rostoucího schodku státního rozpočtu. Jelikož světová i evropská ekonomika se poněkud zotavila, tak se bude zdát, že to zabírá. Výběr daní se díky zlepšené ekonomické situaci poněkud zvýší a schodek neporoste nijak hrozivě.

Jenže poroste. Poroste, přestože poroste i ekonomika. Původní keynesiánská poučka říkala, že vlády mají utrácet v době recese, aby podpořily ekonomiku, a šetřit v dobách prosperity. Sociálně demokratické vlády utrácely jak v době recese, tak v době prosperity. Nečasova vláda se snažila utrácet co nejméně, což se těžko prodávalo veřejnosti, ale aspoň se státní dluh nezvyšoval příliš dramaticky. Státní dluh, vyjádřený v procentech HDP, nepřetržitě a téměř lineárně stoupá – z 13,4 % v roce 2000 na 45,8 % v roce 2012. A stoupá více méně lineárně bez ohledu na to, zda máme vládu pravicovou či levicovou, zda je recese či hospodářský růst.

Sociální demokraté nás utěšují, že ve srovnání s jinými státy je český státní dluh, vyjádřený v procentech HDP, ještě relativně nízký. Různé rozvinuté státy jsou na tom hůře než my. Co taková Itálie se 127 procenty, Francie s 90 procenty, nebo s námi srovnatelné Polsko s 56 procenty? Odpovídám: Milí sociální demokraté, ideální by bylo, kdyby tento dluh byl nulový, tj. kdybychom měli vyrovnané hospodaření. Jistě, chápu, že to bych chtěl příliš. Tak alespoň kdyby státní dluh nestoupal, a držel se na těch čtyřiceti procentech? Pokud s tím nesouhlasíte, bylo by dobré alespoň poctivě přiznat, že žijeme na úkor našich dětí a vnuků.

Za zločin na budoucích generacích považuji odložení důchodové reformy. To, co dělala Nečasova vláda v této oblasti, lze označit za too little, too late. Příliš málo a příliš pozdě. Jelikož sociální demokracie předem avizovala, že pravicovou důchodovou reformu zruší, nastavila Nečasova vláda parametry druhého pilíře tak bázlivě, že téměř ztrácel smysl. Proto se do něj mnoho lidí nehrnulo. Nicméně byl to přece jenom určitý pokus lidi osobně zaangažovat v péči o vlastní budoucnost. Uznávám, že měl význam spíše ideologický než praktický. Sociální demokracie ho ovšem zruší a tváří se, že žádná demografická krize neexistuje. Opět směřujeme smělým krokem k budoucímu krachu. Pravda, nastane až po skončení čtyřletého mandátu současné vlády. O zodpovědné správě země to ovšem nesvědčí.

Ze stejného soudku je zrušení regulačních poplatků za návštěvu u lékaře. Obyvatelstvo má zřejmě nadále podléhat dojmu, že „zdravotnictví je zadarmo“. Vláda prostě ruší opatření, která vysílají lidem signál, že pokud mohou, měli by se snažit postarat se sami o sebe. Ve skutečnosti tím ale z dlouhodobého hlediska uškodí právě těm, kteří se o sebe postarat nedokáží – především starým a nemocným.

Školství

Levicovost této vlády se ovšem projevuje i v jiných než hospodářských oblastech. Za velice nebezpečnou považuji snahu potopit církevní a soukromé školy, i evidentně nevraživý postoj k domácímu vzdělávání. To se sice týká jen zlomečku našeho žactva, nicméně vykazuje vynikající výsledky. Pokud jde o samotné výsledky, není o čem diskutovat. Obávám se ale, že se sociální demokracie pokusí dlouhodobě odbourat jak církevní a soukromé školy, tak domácí vzdělávání. Její představitelé zřejmě vyznávají ideál, že o všem má rozhodovat stát, který má mít především monopol na výchovu. Církevní a soukromé školy, stejně jako domácí vzdělávání, jsou skvělé výdobytky naší polistopadové demokracie a měli bychom vynaložit veškerou dostupnou energii na jejich udržení.

Romové

Současná vláda zdědila po všech vládách předchozích problém integrace Romů. Je to jeden z největších problémů, jakým naše vlády čelí, a žádné z nich se nepodařil v posledních dvaceti letech jakýkoli průlom. Jestli jsem o této otázce v poslední době četl něco pozitivního, pak je to činnost duchcovského „šerifa“, místního podnikatele Stanislava Spurného, který v Duchcově vykupuje nemovitosti, nechává je Romy opravit a pak jim je pronajme. Jeho činnost se možná v mnohém pohybuje na hraně zákona, ale zřejmě se mu daří město Duchcov skutečně proměnit a pro Romy něco udělat. Ministryně Marksová-Tominová se vyjádřila v tom smyslu, že pana Spurného sice nezná, ale pokud prý jsou pozitivní zprávy pravdivé, je třeba jeho aktivity uvítat. Dodala ovšem, že nejde o systémové řešení – a ona jako ministryně práce a sociálních věcí musí hledat řešení systémové.

V tom je třeba dát jí za pravdu. Jen bychom si možná měli položit otázku, zda některé vážné problémy nejsou řešitelné pouze tehdy, když někdo přijde s odvážným, netradičním řešením, do kterého se sám plně vloží. Pan Spurný zřejmě boduje jak u Romů, tak u duchcovské radnice. Proč? Protože má k lidem „lidský“ přístup. Romy oslovuje jménem, zajímá se o ně jako o lidi. Je jakýmsi opakem toho, s čím se v naší zemi tak často setkáváme – ve vládě, v samosprávě, v justici, v policii – totiž alibismu, formálního řešení, „dodržování předpisů“, nezájmu o podstatu věci. Panu Spurnému držím palce – a byl bych velice rád, kdyby našel následovníky.

Mezinárodní politika

Někteří naši politici trpí malostí, jiní pocitem malosti. Můžete mít na Václava Havla názor jaký chcete, ale byl to člověk a prezident, který netrpěl velikášstvím, dokázal si udělat sám ze sebe legraci – ale netrpěl ani pocitem ma­losti. Proto přijal dalajlámu. V podstatě nešlo o dalajlámu, ale o vnitřní svobodu, o ochotu zastat se okupované země a nezradit ji za desetinku procenta HDP. Havel byl více pro EU než leckdo jiný, ale nesloužila mu k tomu, aby se za ni schovával. Proto dokázal ztratit slovo i za kubánské disidenty. Mohli jste s Havlem nesouhlasit, ale nemuseli jste se stydět za „lezení někam“ představitelům ČLR, kteří to od nás nota bene ani nevyžadují. Ano, naše vláda půjde s hlavním proudem, nepůjde tam, kde to moc fouká… jsme přece malá země… Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v počátcích ukrajinské krize příjemně překvapil svou principiálností, jenže brzy to od svých „rozumnějších“ spolustraníků schytal.

Přes veškerou kritiku bych rád skončil povzbudivě. Máme stále svobodu. Za vyslovení vašeho názoru vás nikdo nebude stíhat. Můžeme si dělat legraci z prezidenta či premiéra. Můžeme zakládat občanská sdružení. Můžeme volně cestovat. Nemáme politické vězně. A tak bych mohl pokračovat. Větší část svého života jsem prožil v komunismu a dobře si na něj pamatuji. Rozdíl je opravdu markantní.

Demokracie se ale nerozumí sama sebou. Je třeba ji neustále pěstovat.

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce