Hysterie je neurotická porucha, kterou charakterizuje citová labilita a sebestřednost se sklonem k teatrálnímu chování a afektům. Ale protože psychologové a psychiatři dnes k diagnostikování používají jiné pojmy, mohou se s ní o to vehementněji ohánět sociologové. Vždyť je všude kolem nás, mezi politickými lídry, mezi publicistickou obcí i mezi voliči.

Migrační krize, kterou zná Česká republika na rozdíl od některých jiných zemí jen z vyprávění, u nás spustila návaly paniky, strachu, zloby, není ani nouze o okázalá gesta či nelogické a leckdy protichůdné recepty na to, jak se ze šlamastyky dostat.

Podobné reakce obestřely nedávný neúspěšný puč v Turecku. Chvíli slyšíme, že je ukázkou dvojího metru, když západní společenství trpí prezidentu Erdoganovi, co vyčítá vládcům postsovětského prostoru, aby nás po chvíli titíž lidé přesvědčovali, že musíme učinit cokoli před průnikem běženců do Evropy, tedy klidně i obchod s tureckým autoritářem.

Vzývání ostrahy národní hranice střídavě přechází ve volání po společné evropské obraně. Jednou vidíme řešení v unijní azylové politice, abychom se následně domáhali jejího nevypuštění z domácích rukou.

Vrcholné číslo se týká hodnot, ke kterým se evropská civilizace vztahuje. Každou lichou hodinu převažuje jejich uctivé ometání, poněvadž jsme přece křesťané, a ne barbaři. Každou sudou hodinu se „takzvaným vznešeným“ evropským hodnotám, respektive těm, co se podle nich snaží kočírovat Evropskou unii, vysmíváme.

Autorita nehysterické Merkelové

Součástí masové hysterie je sebemrskačství. Evropa, na jejímž chodu se podílíme, je prý slabá a její politické špičky neschopné. S čím Evropská komise nebo Evropská rada – přičemž v obou institucích máme své zástupce – přijde, to je pro kočku.

O tom, jak se věci skutečně mají, ví podle nás v Bruselu, Berlíně, Paříži či Haagu houby. Jediné racionální aktéry lze nalézt v Praze. Co na tom, že ani politici s exekutivní odpovědností nepřednášejí své úžasné nápady ve vládní Strakovce nebo při výjezdech na západ, ale pouze před novináři. Podstatné je, že apokalyptické vize na znejistělé občany zabírají.

Potom se není co divit, že když domnělý symbol evropské naivity a omylnosti, Angela Merkelová zamíří do Prahy, strhne se virtuální peklo. Kde kdo jí chce ukázat, jak by to na jejím místě dělal lépe. Rozbuškou je slogan „zvládneme to“, který německá kancléřka použila na začátku migrační krize a nedávno jej vyrovnaným hlasem zopakovala.

„Jak si to jen může dovolit?“ - durdí se mnozí. Copak nevidí problémy s integrací utečenců? Copak si nevšímá teroristických útoků navázaných na radikální islám? Čeští kritici Merkelové by byli patrně spokojenější, kdyby evropští lídři omílali: „Je to v háji, z toho už se nedostaneme, zachraň se, kdo můžeš!?“ Není ale přece jen užitečnější částečná infuze optimismu do našich žil?

Ostatně politici jsou placeni od hledání a prosazování řešení - emotivní výlevy ponechme sektářům a šamanům. Proto nepřekvapilo, když do médií uniklo, že víc než orgie emocí německou kancléřku a českého premiéra zajímá ekonomická dimenze vzájemné, ale též unijní spolupráce či bezpečnostní otázky, aniž by musely být přímo vztahovány k migraci.

I když Pražský hrad, jehož pán dává přednost kázání a poučování unijních hostů, to pravděpodobně bude interpretovat coby důkaz slabosti a přehlížení veřejného mínění.

Jenže jakkoli již Merkelová není v Německu oblíbená jako kdysi, stále patří k nejrespektovanějším osobnostem. V čele vlády může stanout i příště. A pokud dnes žebříčkům popularity kraluje ministr zahraničí Steinmeier ze sociální demokracie, která rovněž představuje evropskou kultivovanost, nezbývá se než ptát, jakou důvěru budí u voličů čeští politici. Co by jen za autoritu, jíž se těší nehysterická Merkelová, dali.