Motto: Přestane-li většina žít, chápat svět v pojmech pravdy, morálky a odpovědnosti k všehomíru, ocitá se společenství na cestě ke zkáze. Přestávají platit staleté zkušenosti, lidé ztrácejí sluch, pravda i lež jsou jedním bezobsažným zvukem. Nakonec zůstává jen lomoz lži. Na povrch společnosti vyplavou nejhorší povahy a lidé zločinní.
Část šestá - závěr
Česká demokracie a její osobnosti
Máme dvoukomorový zákonodárný sbor - Sněmovnu a Senát. Činnost sněmovny a její vnitřní stav byl na samém počátku determinován kontinuitou ducha „právního“ řádu a kontinuitou ducha „totalitní“ politiky - nezakázáním komunistické strany. Politické strany jsou odrazem toho, že peníze na politiku a zkušenost s politikou měla jen společenská vrstva dědiců komunismu. Dnes po patnácti letech od historické „porážky“ komunismu je poslanecká sněmovna loutkovým divadlem. Není to zastupitelský sbor svéprávných osobností a politiků.
Senát je jednou z formálních institucí demokratického státu, která se tvůrcům postkomunistického „demokratického“ schématu do hry nehodila. Díky tomuto „veřejně opovrhovanému“ sboru nemáme ještě „zákonem“ ustanovený, pro postkomunisty ideální pluralitní systém dvou parlamentních politických stran. V současné době se intensivně pracuje na „normalisaci“. Senát by se měl stát trafikou a odkladištěm zasloužilých postkomunistů.
Máme vládu, kterou sestavuje vítěz „voleb“ a jejím šéfem se stává předseda vítězného „s.r.o.“.
Petr Pithart, prvý předseda české vlády, je příkladem toho, jaké neštěstí je, když v rozhodující době, kdy se dá mnoho ovlivnit a nasměrovat vývoj, se šéfem stane člověk nestatečný a ctižádostivý. Člověk s osobními kořeny hluboko v komunismu. V jeho vládě ještě byli dva-tři lidé, kteří se nemusí stydět. Petr Pithart mnohé věděl, i kam je vývoj nasměrován, nebylo však v jeho povaze jednat jinak.
Václav Klaus je jako podle mustru vyrobený technokrat vládnoucí stranické nomenklatury /inner ring/ bájné Orwellovy Euroasie. V samém počátku naší demokratické tragikomedie byl do hry vložen se zadáním ovládnout a pacifikovat nově vzniklé „pravicové“ s.r.o. – Občanskou demokratickou stranu. Podívejte se do minulosti toho „pravičáka a konzervativce“. Kdo jej do Občanského fóra přivedl a koho i svou vizáží napodoboval. Václav Klaus byl hlavním garantem převedení majetku do rukou bývalé nomenklatury. Potenciálních oponentů se v samém počátku zbavil odstraněním federálních poslanců z politiky. Ambiciosní narcis a slaboch, přebíjející svůj komplex arogantním výrazem a chováním. Mohl se stát postkomunistickou politickou jedničkou i díky tomu, že zde nebylo svéprávných a statečných osobností. Dnes, v roli prezidenta, je garantem nezpochybnitelnosti komunistické privatisace a nesvéprávnosti české zahraniční politiky.
Miloš Zeman je alternativní protipól politika stejné rasy a ze stejné stáje jako Václav Klaus. Od samého počátku, přes vnější divadlo mediálního napadání a nevraživosti, jednaly obě klíčové figury „demokratické perestrojky“ ve shodě. „Vládní krize“ 1997 byla účelovou šarádou k výměně figur a změně strategie. Úkolem Miloše Zemana na politické šachovnici bylo odvést pozornost od toho, co se ve skutečnosti odehrávalo. Prázdnými žvásty dělal dojem opozice a kritiky jednání svého „pravicového“ předchůdce. Doba jeho premiérování znamenala stabilizaci výdobytků Klausovy éry. Nepodařilo se mu prosadit klíčový úkol svého premiérského období, totiž schválit většinový volební zákon. Konstruktéři politika Miloše Zemana do něho vložili „šém“ na špinavé práce, byl až druhý po variantě jedna a proto se nestal prezidentem.
Josef Tošovský byl šéfem proviantu a zásobovačem sametové perestrojky. V proviantním skladu organisoval zásobování jednotek v poli, zajišťoval uložení a rozdělení kořisti. Spolehlivě splnil v roli přechodného premiéra i poslední úkol, stabilizaci zázemí v době přezbrojení a změny taktiky. Uměl krásně studeně a moudře mlčet.
Vladimír Špidla vděčí za své povznesení do premiérského postu umělému schématu, podle kterého potomci „předvoje proletariátu“ organisují a směrují naši cestu ke kapitalismu. Po rozverném tlučhubovi Milošovi, bylo vhodné a potřebné předložit plebsu na místě „prvního úředníka“ tvář suchého, studeného „pracanta“. Vladimír Špidla vyrostl v komunismu a jeho hodnotách. Ač historicky vzdělán, nebyl schopen překročit jeho horizont. Přesto přese vše, tvůrci politika Špidly neodhadli dobře zavilost bývalého zeleného aktivisty Vladimíra Špidly. Zkomplikoval jim hru, nahonem museli problém řešit kompromisem trafiky Evropského komisaře. To je snad nejpozitivnější efekt Špidlovy politické kariéry. Evropský komisař za Českou republiku - studený, poměrně korektní suchar, je jistě lepší, než profesionálně se tvářící Telička, od mateřského prsu odkojený komunistickou nomenklaturou.
Stanislav Gross a jeho politická kariéra jsou dokladem schématu fungování postkomunistické „pluralitní“ politiky. Uměle vyrobená o opracovaná součástka, s předem určeným funkčním využitím. Mohl jsem několik let z blízka pozorovat růst a vývoj tohoto politického nástroje. Formálně bystrý, zručný chlapec, bez vzdělání, tradice a hodnotového zázemí. Postkomunističtí političtí imagemakeři strategicky nahradili studený Špidlův čumák tváří bujarého dítěte. Dovolím si tvrdit, že i Šárku Grossovi zorganizovali. I aféra s bytem a jeho financováním byla v režii té zpravodajsko-politické hry. Ten chlapec nebyl schopen posoudit a rozlišit, do jaké hry vůbec vstoupil. Žádná autentická politická strana by si nemohla vybrat do svého čela figurku bez tvrdé životní zkušenosti. V software Stanislava Grosse byla zabudována i důležitá pasáž diskreditace značky sociální demokracie.
Jiří Paroubek znamená, že nás těžko něco může zachránit. Jednou uvolněná lavina neodpovědnosti, krátkozrakého vyžírkovství, hulvátství a tolerance vzájemně spáchaných a krytých zločinů již nedává jiné volby. I Jiří Paroubek byl v registru Státní bezpečnosti. Ekonomický náměstek pražských Restaurací a jídelen ani nemohl nebýt. I z doby náměstkování na pražské radnici mají jistě plné šanony. Je na krátké oprati a kdykoliv budou chtít, rozjedou s „bagrem“ Paroubkem mediální divadlo.
Budoucnost - postkomunistické dilema
Máme-li mít naději vymanit se z následků a postižení společenské choroby komunismu, musíme si uvědomit a pochopit příčiny infekce. Civilisace a kultura – to nejsou honosné stavby, průmyslové projekty, malířská díla, psaná literatura, životní úroveň daného společenství. To vše je jen vnějším projevem, odrazem idejí, které společenství integrují a kterými alespoň elita společenství žije. Evropská civilisace vyrostla na křesťanských idejích, ty uvolnily cestu zvídavosti a iniciativě lidského ducha. Křesťanství bylo jedinečné tím, jak svým etickým systémem zpětných vazeb po staletí udržovalo v míře síly, které probudilo v člověku. Obecně přijaté a ctěné etické hodnoty bránily excesům. Fenoménem evropské civilisace bylo narůstání svobody individua, doprovázené vědomím spoluodpovědnosti a limitů. Křesťanské kořeny a ideje otevřely cestu k moderní době vynálezů a průmyslového rozvoje.
Expanse moci a materiálních možností potlačila tu část křesťanského poselství, která udržovala jedince v míře a lidské společenství v rovnováze. Moderní doba, složitost jejích problémů a příležitosti, které dala ke zneužití, potlačila a často téměř zničila etický systém. Jedinec se stal materiálem, součástkou velké hry manipulátorů, ztratil pocit spoluúčasti a spoluodpovědnosti.
Totalitní ideologie nacismu, komunismu a jim podobné jsou logickým důsledkem selhání lidského a společenského ducha. Člověk sám sebe nedokázal udržet na uzdě a nastoupil cestu k sebevraždě své civilizace.
Komunismus v naší generaci i v naší zemi prošel třemi stádii vývoje, nakonec degeneroval v otevřený banditismus. K politické moci se dostal ve jménu idejí rovnoprávnosti a potlačení utiskovatelských tříd. Pod těmito formálními idejemi vytvořil centralisovanou státní mafii. Krize roku 1968 a následná okupace Československa byly projevem vnitřní přeměny komunistického mocenského systému. Příslušnost ke komunistické straně, stranická legitimace se staly vstupenkou mezi privilegované, stupínkem ke kariéře a mocenskému postavení. Formální, krycí ideje všelidské rovnosti se rozplynuly, zůstal jen hrubý materialismus mocenských vztahů.
Mocenskou a společenskou „elitou“ zemí a států ovládaných komunistickým systémem se stali lidé, kteří ten prolhaný, vnitřně asociální hodnotový systém přijali. Formální, vnější ideje rovnoprávnosti, ve jménu kterých se komunismus dostal k moci, se staly překážkou bránící komunistické „elitě“ využívat plodů postavení, které si „vydobila“. Potomci a souputníci „elity světového proletariátu“ zatoužili užít si plodů své „přičinlivosti“. Předvést se navenek, „svobodně“ se chlubit svým bohatstvím a výjimečností.
Pro nás a naši dobu je tragické, že toto byly hlavní „revoluční“ ideje, které vyvolaly a vedly k formálnímu pádu komunismu. Naše „sametová opereta“, jak se odehrála na veřejné scéně, byla výsměšnou fraškou.
Komunistická technokratická „elita“ svůj přerod a přeměnu v kapitalisty a demokraty uskutečnila jak uměla. Kariéry udělali a elitou se stali díky své přizpůsobivosti a tomu, že nectili žádné hodnoty. Smyslem jejich „revoluce - perestrojky“ nebyla náprava špatností a povznesení obecných poměrů. Alfou a omegou jejich „revolučních citů“ a snažení bylo chopit se majetků, které doposud „rodné straně“ jen spravovali. Majetek byl prostředkem udržení si a obnovení moci.
Proto prosadili kontinuitu totalitního právního systému, kontinuitu komunistické strany, kuponovou privatisaci, propojení bank s privatisačními fondy. I proto se stal šéfem Fondu národního majetku vydíratelný zlodějíček.
Měl jsem příležitost vidět do podrobností celý proces „reformy a privatisace“ v odvětví lesního hospodářství, jednu z nějvětších loupeží devadesátých let. „Reforma“ byla cíleně a úmyslně organisovanou loupeží. Bude-li jednou vůle, je prokazatelné vše. Podobným způsobem proběhla „reforma“ ostatních hospodářských odvětví i „demokratická reforma“ politického ovládání a manipulace společnosti. Centralisovaná státní „bolševická“ mafie se decentralisovala. Dnes je veřejná moc v rukách korporace finančních, zpravodajských a zločineckých mafií. Obávám se a rukopis na to ukazuje, že v pozadí je zkušená ruka bývalých sovětských, dnes ruských bratrů.
Co dnes vypadá jako politický, hospodářský, společenský a mravní „Kocourkov“ je virtuální cílový stav. Občan v tom podivném „bordelu“, který se kolem něho odehrává, má zcela ztratit schopnost rozlišovat, co se ve skutečnosti děje. Rezignovat na veřejné dění, stáhnout se do své ulity a dále se vnitřně morálně rozkládat.
Smyslem „demokratické sametové perestrojky“ nebyla obnova demokratických pravidel a vtažení občana do spoluúčasti na veřejném a politickém životě. Potřebovali nás jen na počátku, k překonání odporu svých konzervativních druhů a předchůdců, kteří chtěli zachovat starý status quo.
Skutečnou změnu společenských poměrů, nastavení fair play pravidel a obnovu právního stavu žádný z nich nechtěl. Dobře věděli, že to by v konečných důsledcích znamenalo jejich vyřazení z privilegovaného postavení a mnoho z nich by neminul spravedlivý trest.
To, co se po roce 1990 v naší zemi pod „vznešenými ideály“ demokracie a lidských práv odehrálo, až přejde ještě určitý čas, bude označeno slovy zločinné spiknutí.
Komunistický převrat v roce 1948 proběhl jako důsledek mocenských změn po válce. Gottwald se svými druhy vykonal v přítomnosti cizího vojenského mocenského tlaku špinavou práci za své sovětské poručníky. V roce 1990 žádný faktor hrubého vojenského nátlaku naši zemi a její politiky neohrožoval. Co a jak se v naší zemi po roce 1990 odehrálo bylo způsobeno především naší vlastní špinavostí, nedostatkem odpovědnosti k vlastnímu společenství, zbabělostí a absencí morálky.
Dnešní česká politická, hospodářská a společenská „elita“ využila ke svému povznesení i upevnění si pozic prostředí devadesátých let. Je si dobře vědoma, čemu za své postavení vděčí. Stejně dobře si je vědoma toho, že začnou-li platit spravedlivá pravidla a lidé pochopí jaká špinavá hra se s nimi hraje, bude to jejich politický konec.
Dělají a udělají vše pro to, aby se „právo“ nestalo právem ve smyslu obecné spravedlnosti. Aby korupce zůstala jedním z hlavních principů fungování dnešního systému. Aby zpravodajská média dezinformovala a byla nástrojem rozkladu společenské morálky.
Uběhl již dost dlouhý čas ode dnů „sametové revoluce“, měli jsme patnáct let čas se dívat, v hlavě si srovnávat, co se ve skutečnosti odehrálo a stalo. Nikdo za nás nic neudělá, naději na změnu máme jen v případě, že se začneme chovat jako odpovědní lidé. Ve svém denním životě budeme ctít a dodržovat věkovitá pravidla křesťanského „desatera“. Nebudeme tolerovat podvodné jednání ve svém okolí, otevřeně se postavíme nové „postkomunistické elitě“.
V Třeštici, dne 7. listopadu 2005