17.10.2019 | Svátek má Hedvika


POLITIKA: Naše dnešní krize (5.)

10.1.2006

Motto: Přestane-li většina žít, chápat svět v pojmech pravdy, morálky a odpovědnosti k všehomíru, ocitá se společenství na cestě ke zkáze. Přestávají platit staleté zkušenosti, lidé ztrácejí sluch, pravda i lež jsou jedním bezobsažným zvukem. Nakonec zůstává jen lomoz lži. Na povrch společnosti vyplavou nejhorší povahy a lidé zločinní.

Část pátá

Morální důsledky komunismu a jejich pokračování

V kontextu je dobré připomenout, jak klíčové jsou ve vývoji civilisace a jejího udržování precedenty příkladných činů a jejich postupná zvyková kodifikace. Dnešní doba pojetí hodnot a přístup k životu zrelativizovala. Společnost a její hodnoty se rozkládají. Komunismus ten vývoj neuvěřitelně zrychlil. Zpochybnil a snažil se zničit náboženství. Dobré bylo to, co momentálně považovali za výhodné pro sebe držitelé moci. Do popředí se dostali, kariéry udělali a za příklad byli dáváni lidé, které jejich okolí znalo jako padouchy nebo hlupáky. Ten stav trval půl století. Zvykově se hluboce změnil průměrný hodnotový systém většiny populace. Nejděsivějším důsledkem komunismu je, jak většina z nás ztratila přirozenou, zvykovou úctu k základním lidským hodnotám. Komu dnes co říkají zásady desatera božích přikázání.

Měla-li po roce 1989 nastat skutečná změna, mohla začít jediným způsobem. Jasným pojmenováním „zla“, příčin morálního, hospodářského i společenského bídného stavu země na konci komunistické éry. Dále označením nositelů a představitelů režimu a systému, který zemi a společnost do tohoto stavu dovedl. A konečně příkladným potrestáním a vyřazení takových lidí na okraj společnosti. Co se odehrálo bylo pravým opakem.

Václav Havel a jeho rádci vyhlásili heslo „nejsme jako oni“. Smyslem hesla byla veřejná zpráva, že zločinné jednání trvající čtyři desetiletí nebude trestáno. Bezprostředně poté oznámili lidu „tlustou čáru za minulostí“. Ani tradiční pojem „očistce“ nebyl zapotřebí. Pro zločince a špatné lidi to bylo znamení, že se nic nezmění, pokračuje se ve stejném stylu dál. Pro občana, který měl naději na změnu, to byl signál, který upevnil jeho zvykovou rezignaci na pozitivní hodnoty a pojetí morálky civilisovaného člověka slušné společnosti.

Je dobré si uvědomit, že komunismus vytvořil zločineckou mentalitu. Nejvíce tato mentalita poznamenala společenskou vrstvu těch, kteří, nemajíce morálních zábran, využili komunistických pravidel a stranické knížky ke svému hmotnému, profesnímu i společenskému povznesení. „Elitou“ naší země se v těch letech stali lidé, kteří se nikdy do takovéhoto postavení dostat neměli. Zvykli si a sžili se s výhodami své výjimečnosti.

Vychovali generace svých potomků ve stejném pojetí „hodnot“. Žádný z nich nechtěl v roce 1990 skutečnou změnu, ta by ohrozila jejich výjimečné postavení. Chtěli jen tu drobnou a pro ně velevýznamnou změnu: stát se vlastníky majetku, úřadů, institucí, které doposud své rodné komunistické mafii jen spravovali. Zároveň chtěli zachovat způsoby, kterými jejich rodná strana společnost ovládala a s ní manipulovala. Za léta se technologii moci a ovládání společnosti vyučili. Období po roce 1990 znamená jen významnou modernisaci a vylepšení původní totalitní mocenské technologie.

Filosof na prezidentském stolci a jemu podobní svými prázdnými žvásty vykonali základní špinavou práci pro transformaci zla, jehož základy položil totalitní komunismus.

Privatisace, úprava médií, právního systému, veřejné správy, policie a společenských poměrů na změněné podmínky a poměry pak již proběhla ve směru a zájmu bývalé tatolitní elity.

Měl jsem jedinečnou možnost, v průběhu devadesátých let, celý ten proces přerodu a rozkladu pozorovat jako poslanec parlamentu. Viděl jsem technologii tvorby zákonů, směrování privatisace, ovládnutí a směrování mediální sféry. Poznal jsem způsoby ovládání a řízení politiky, výrobu politických „osobností“, vyřazení a likvidaci těch, kteří se nehodili do hry a nebo ji odmítali přijmout. Za zvláště tragické považuji, jak jsem viděl se rozkládat i těch několik málo skutečných osobností, které v politice byly. Někteří se nechali koupit, jiní rezignovali. Zůstávalo pusto a prázdno. Smutné je, že přitom již nešlo o život. Dnes, patnáct let po „sametové revoluci“, podobně jako na konci osmdesátých let, zde není osobností, které by byly rozhodnuty odpovědně a dlouhodobě pracovat pro změnu.

Technologie obnovení moci

V devadesátých letech proběhly základní kroky reorganisace technologického procesu politiky. Klíčový význam v tomto procesu měla kontinuita pojmu „právo“. Vnitřním smyslem kontinuity bylo udržení ducha praktické aplikace „práva“, jak bylo využíváno právem silnějšího za éry komunismu. Takové pojetí „práva“ znamená, že právně lze zdůvodnit cokoli, pokud to nevyvolá vzpouru nebo bezprostředně nehrozí katastrofa. Česká společnost si za padesát let na takové pojetí práva navykla. Chodilo to tak a nebyl velký problém prosadit pokračování. Interpretace zákonných norem a „práva“ zůstávala v rukách stejných soudců a právníků, ti měli své návyky a nepotřebovali se měnit.

Kdo nebyl slepý, mohl vidět jasné příklady vykradení celých odvětví. Bankovní systém byl od počátku nastaven na totéž. Bylo to „normální“, politické „veličiny“ takové případy často veřejně předkládaly jako důkaz schopností.

V devadesátých letech jsem jako oponent tak zvané „Transformace a reformy lesního hospodářství“ mohl do podrobností nahlédnout v jednom odvětví do celého procesu pojetí reformy a práva.

Lesní „reforma“ odporovala staletým zásadám a znalostem o odpovědném hospodaření s lesem. Způsob prodeje dřeva ze státního lesa byl nastaven na okradení vlastníka, tj. státu. Funguje to tak v zásadě doposud, všichni, kdo v oboru něco znají, to vědí.

Dnes jezdím na soudní řízení, které „nezávislé soudnictví“ pořádá na politickou objednávku s bývalým důstojníkem Bezpečnostní a informační služby Vladimírem Hučínem. Soudní proces se odehrává v duchu kontinuity totalitního soudnictví. Záminky, za které je Hučín již několik let žalován a stíhán, jsou malicherné a ještě hloupě sehrané. Soudce i státní zástupce, ač oba mladí, se za patnáct let nedokázali vymanit z ducha totalitního pojímání práva. Nejsou schopni ani ochotni se vytrhnout z navyklého schématu. Plní nepsaná přání nadřízených, kteří ve svých soudcovských talárech soudili antikomunisty za totality, nehledají přirozené právo a spravedlnost – převzali jejich mentalitu.

Již patnáct let jsou soudci formálně nezávislí. Státní moc je nemůže jednoduše odvolat nebo vyhodit. Je smutné pozorovat, jak si soudce není schopen uvědomit, že přece jen se něco změnilo a jeho jednání je vidět. Oponenty již není možno jednoduše izolovat, zavřít nebo popravit. Přesto se za dobu patnácti roků mezi stovkami soudců nenašel snad ani jeden, který by se zaběhlému systému a zvyku postavil.

Druhou garancí totalitně mocenského pojímání politiky bylo nezakázání komunistické strany. Politického subjektu, který čtyřicet let monopolně ovládal stát, popíral základní hodnoty, na kterých česká společnost vyrostla, sloužil cizí moci a jednal proti zájmům své země. Společenská vrstva, kterou totalitní komunismus vytvořil, která jej řídila a udržovala, zůstala sametovým převratem nedotčena. Tato společenská vrstva jediná měla organisační zázemí vybudovaného a zaběhlého aparátu politické strany. Stejné zázemí měla v úřadech, státním aparátu, bankovnictví i na vysokých školách. Byli spojeni minulostí a riziky, kterými by je ohrožovala skutečná změna. Oni jediní měli ekonomické zdroje, se kterými mohli rozběhnout proces vytvoření a ovládnutí nových politických stran. Lidé patřící k této společenské vrstvě nasměrovali průběh privatisace a ovládli média.

Václav Havel a jemu podobní vytvářeli líbivé kulisy procesu, který za scénou bez skrupulí běžel tam, kam si přála elita totalitního státu. „Humanisté a ochránci všelidských práv“ vykonali nejšpinavější díl práce v perestrojkovém procesu. Někteří z těchto lidí to měli v popisu práce, jiní tak snad konali i z hlouposti. Tito lidé nesou největší díl viny za další devastaci morálky, ke které došlo v devadesátých letech. Lež s nátěrem lásky, humanity a obětování má po probuzení horší účinek, než jasné a přímočaré zlo.

Vládní krize podzimu 1997 a předčasné volby na jaře 1998 znamenaly ukončení druhé fáze „perestrojkového“ procesu. Účelem připravené a uměle vyvolané politické hry bylo vyloučit z veřejné politické scény posledních několik osobností, které hru nepřijaly. Nebyla to autentická politická krize. Vládnoucí koalice měla v tu dobu tři roky čas provést reformy a do konce volebního období se dočkat pozitivních změn, které mohly vidět i voliči. Václav Klaus v té době blokoval jakýkoliv pokus o uskutečnění reformy. Je bezpochyby absurdní, když oficiální představitelé vládních koaličních stran ODS, KDU-ČSL a ODA sami vyvolají politickou krizi, jejímž výsledkem musí být jejich ztráta a prohra. Protismyslná byla účast v této krizi pro ODA. Výsledkem této šarády, který byl dopředu jistý, byla politická parlamentní smrt této intelektuální strany. Ivan Mašek to tehdy politické radě jasně řekl, ale ti páni již pracovali v jiném triku.

„Opoziční smlouva“ po volbách 1998 znamená počátek třetí fáze politického perestrojkového procesu. Smyslem této fáze je dotažení základního schématu, v němž se „pluralitní“ postkomunistická politika bude odehrávat do „ideální“ pluralitní podoby: schématu dvou parlamentních politických stran. Jedné formálně pravicové, druhé s levicovou rétorikou a stejně formálními politickými postoji. V té době je možno říci, že politické strany, které zůstaly na parlamentní scéně, přijaly nastavená pravidla hry. Běží mezi nimi jen spor o to, kdo bude ze hry definitivně vyřazen.

Zvláštní místo mezi těmito politickými „s.r.o.“ zaujímá uměle vytvořená Unie Svobody. Vůdci tohoto politického „s.r.o.“ dostali úkol diskreditovat sami sebe i politický subjekt, který representují. Jejich úkolem bylo zničit volební elektorát voličů dávajících hlas intelektuálně se tvářící pravicové straně.

K tomu, co jsem napsal, je dobré vědět, že původní logo Unie svobody – zelený strom – vymyslela pro Unii agentura patřící splečnosti Beseda holding. Do Beseda holdingu přetekly peníze z Forest fondů a Forest bank sídlících ve Zlíně. Zelený strom měl ve znaku Slušovický kolchoz a později Forest bank. Peníze na volby v roce 1998 dostala Unie svobody od Union banky, která převzala vytunelovanou Forest banku. Skoro by bylo možno říci, podobně jako Voltaire ve spisu „Candine“: „vše souvisí se vším, je třeba okopávat svou zahrádku...“.

Na tomto místě je dobré si připomenout, že noví lidé, kteří aktivně chtějí něco změnit, vstupují do politiky a mají možnost se v ní prosadit jen v určitých přelomových obdobích. Od okamžiku, kdy je politický „stroj“ sestrojen, schémata a hodnoty politického chování se zakonzervují a „nový“ člověk již nemá šanci se do politiky dostat, neřkuli aby se dokázal ve stranické hierarchii prosadit a mohl věci ovlivnit.

Politický stroj české postkomunistické politiky se stabilisoval a zakonzervoval v průběhu devadesátých let. Již roky není možné, aby se v některém z etablovaných politických „s.r.o.“ prosadila osobnost. Ještě menší šance je, aby se na politickou scénu dostala i prosadila nová politická strana.

Nesmíme zapomenout, že celá komplikovaná scéna postkomunistické politiky, ekonomie, média a to, co bychom měli nazývat společenským životem, je svázána společnou vinou. Jak se chovali, co využili, jak mlčeli ke zjevným podvodům lidé, kteří měli co do čeho mluvit, v čase, kdy se dalo leccos ovlivnit a změnit. Většina těchto lidí udělá, co bude v jejich silách, aby nebyla vyslovena pravda. Budou bránit každé snaze o změnu.

Politické strany, snad vyjma KSČM, které se v České republice ustavily po Sametové revoluci, nejsou autentické politické strany vyrůstající ze společně sdílených idejí nebo hluboké společné tradice. Padesátiletý hodnotový a morální rozvrat komunismu měl následky. Jsme společností bez hlubšího hodnotového zázemí. Dnešní politické strany jsou „Společnosti s ručením omezeným“. „S. r.o.“, jejichž směrování a činnost určuje někdo jiný a ne jejich členové. Do vedení těchto politických „S. r.o.“ se neprosazují osobnosti na základě výběru uvnitř strany. Do předsednické funkce je dosazen ten, kdo má mocenskou, ekonomickou a mediální podporu z kruhů mimo členstvo vlastní strany. Tak již fungoval komunismus ve své konečné fázi, v konci sedmdesátých a osmdesátých let. V té době již nebyl Ústřední výbor místem, kde se dělala politika a rozhodovalo se.

Za jedinou autentickou politickou stranu dnešního spektra snad můžeme považovat spolčení se značkou KSČM. Dnešní komunistickou stranu nedrží pohromadě žádné ideje, které komunismus v minulosti hlásal a i dnes užívá. Je to spolčení, které drží pohromadě vědomí půl století nadvlády nad celou společností. Drží je vzpomínky na dobu, kdy jejich předchůdci rozhodovali o všem. Zvyk na jejich jednoduchý obraz života stále ovlivňuje myšlení velké části postkomunistické společnosti. Předáci komunistů dobře vědí, že většina dnešních pravičáků, levicových humanistů, demokratů i nezávislých byla odkojena na stejném prsu a sála mléko téže matky. V nic nevěří, k vlastní existenci komunisty potřebují.

Byl jsem v přechodném období v politice dost dlouho. V takovém čase vystupuje na povrch, co jindy není vidět. Pozoroval jsem Kocourkov kolem sebe, srovnával viděné se svou zkušeností a rozumem. Devadesátá léta a to, co se v nich odehrálo, nebyla autentickým společenským pohybem a společenským zvratem, nahlížíme-li věci z hlediska hodnot a směrování společnosti. Fatálním výdobytkem komunismu a jeho plodem byla hluboká devastace hodnotového systému. Došlo k poškození schopností abstraktního myšlení, vnímání idejí, které z nás dělají lidského tvora. Komunistická společnost přijala jako zvyk, že život není doopravdy. Většina z nás žila svůj život jako podvod. Ten duch prostoupil celou společnost. Nebylo obtížné odvést pozornost od ústředního problému, jehož řešení teprve mohlo vést ke skutečné společenské změně. Jen důsledný pokus o vyrovnání se s komunismem a morální obnova společnosti mohly nastavit cestu ke změně.

Jako absolutní priorita však byla vyhlášena „ekonomická reforma“. Dnešní „pravičák a konzervativec“ Václav Klaus řečnil o neexistenci špinavých peněz. Stejně tak o tom, že není pravicové a levicové politiky, dělat se má politika prospěšná a dobrá. Nikdy ale nebylo řečeno, co je dobrá a prospěšná politika. Pro koho má být prospěšná.

Viděl jsem „ekonomickou reformu“ od počátku. Mnohé základní kroky odporovaly ekonomickým pravidlům, ale i zdravému rozumu. Nejvyšší bankéř Josef Tošovský byl v osmdesátých letech na dlouhodobých pracovních pobytech v anglických bankách. Není třeba diskutovat, kdo se tam v té době mohl dostat a proč právě Tošovský se stal nejvyšším bankéřem po roce 1989. Množství bank propojených s fondy nemělo jiný účel než přetunelovat finanční zdroje do správných kapes. Harvardské fondy Viktora Koženého byly založeny z peněz ekonomické rozvědky Státní bezpečnosti. Vedení české vlády to v roce 1991 vědělo.

Základním smyslem a účelem sametové revoluce, ekonomické reformy a privatizace bylo zachovat a udržet pozice technokratické elity totalitního státu. Smyslem ekonomické reformy a privatisace nebylo v prvém řádu zvýšení výkonnosti hospodářství a převedení státního majetku do rukou odpovědných soukromých vlastníků. Prioritou bylo, aby všechny výhody měli ti, kteří stát ovládali již za komunistů. Záměrem procesu bylo i zatažení do spoluviny všech těch, kteří využili situace. Organisátoři „perestrojky“ potřebovali rozšířit privilegovanou vrstvu „vítězů“ sametové revoluce, aby stabilisovali svůj nový režim.

„Postkomunistický kapitalismus“ a demokracie stojí a funguje na podobných principech a základech jako mateřský komunismus. O českém komunismu bylo možno říci: „Všichni jsme mohli a měli příležitost udělat kariéru.“ Citlivé duše mi prominou, stačilo být dostatečná kurva. Vzestup po stranické, profesní a společenské úrovni byl mnohem lehčí, než ve společnosti, kde platí principy morálky a odbornosti. Stejné platí pro to, co se odehrálo v devadesátých letech. Kdo přijal hodnoty, kritéria a inovovaná pravidla komunistického kapitalismu a demokracie a spáchal si své padoušství, měl cestu k úspěchu otevřenou.

Výsledkem půl století komunismu bylo zničení intelektuální, morální a odborné elity. Pokud si pamatuji, žádný filosof, právník, národohospodář na počátku devadesátých let nepovznesl svůj hlas, nevaroval a nepojmenoval rizika toho, co se začíná odehrávat, jaké mohou být důsledky.

V počátku roku 1991 jsem jako poslanec inicioval vytvoření odborné komise k posouzení navrhované reformy lesního hospodářství. V komisi byli zastoupeni profesoři vysoké lesnické školy. Mlčeli. Žádný z nich se nepostavil proti politicky prosazovanému odbornému zvěrstvu. Kolegové poslanci Miroslav Wolf a Petr Kraus ve stejné době zorganisovali veřejné slyšení k témuž tématu ve sněmovně České národní rady. Posudky navrhované reformy zde přednesli profesoři mnichovské a vídeňské university Glück a Voltz. Posudky obou odborníků pojmenovaly vady a důsledky navrhované koncepce. Dopad na vládu nebyl žádný. Pozdější dlouhodobý ředitel Státních lesů ČR Jiří Oliva mi na mé námitky řekl: „děláme jen to, co na nás žádají nejvyšší státní představitelé“. Autor koncepce Zdeněk Domes, v roce 1968 člen Ústředního výboru KSČ, i již zmíněný Jiří Oliva, dnes učí na vysoké lesnické škole.

Kdo se připojil, má vystaráno a zajištěnou beztrestnost. Naše postkomunistická elita je propojena společným padoušstvím. Všichni na sebe něco vědí a vzájemně se zajišťují. Spory, které mezi sebou mají, nepřekročí určitou hranici, za kterou by ohrozili svoji společnou existenci. Hra na politické scéně je loutkové divadlo, herci hrají role a drží se scénáře. Dobře vědí, že v případě vypadnutí z role přijdou o angažmá. Zatím systém funguje spolehlivě, každý je do něčeho namočen, v případě neposlušnosti nebo i jen pro výstrahu jsou dílčí hříchy a přestupky vytahovány na veřejnost. Média spolupracují, vědí co lze, kdy a na koho vytáhnout a publikovat. Stav „hlídače demokracie“, stav morálky hlídacích psů - novinářů, je dokladem hloubky společenského rozkladu. V postkomunismu lze zneužít, obrátit v pravý opak téměř vše.

Mohl bych na příkladech, které jsem z blízka viděl, zažil a do podrobností je znám, ukázat absurdnost fiktivního světa, ve kterém se pohybujeme. Světa, ve kterém není Bůh, ztratil se z něj pojem objektivní pravdy a morálka je prázdná floskule, za kterou nic není. Většina z nás takové pojetí světa přijala a zařídila se v něm.

Dnešní smutný stav společenského ducha a individuální morálky je plodem komunistického pojetí světa a lidské existence. Podvod, popírající vlastnosti člověka i principy fungování lidského světa, měl úspěch. Vtiskl se do ducha společnosti, jako rakovina prorostl myšlením naší doby. Při všech konfliktech a debatách, které jsem v devadesátých letech měl a vedl, kdykoli jsem apeloval na hledání objektivní pravdy, dostal jsem jedinou odpověď: objektivní pravda neexistuje. Maximálně moji oponenti dodávali, „každý má svoji pravdu“. Tuto jednoduchou filosofii lze přeložit slovy: nic podobného pojmu pravdy není.

Komunismus v důsledcích vzal lidem společné hodnoty, k nimž se lidstvo dopracovalo v průběhu civilisačního vývoje. Rozbil lidské společenství na miliony individuálních střípků. Miliony lidských bytostí, které prošly komunismem, nemají mezi sebou nic společného. Vše je podvod, záleží jen na tom, jak v té šlichtě poplaveme a využijeme příležitostí, které se nabízí.

Před čtvrt stoletím jsem měl šéfa, lékaře. Dotáhl to až na profesora. Kdyby komunismus trval o chvíli déle, byl by ministrem. V tom člověku se snad sloučila celá zkaženost doby, kterou jsme žili. První úvahou toho člověka vždy bylo, jak se určitá věc, člověk, lékař, pacient dá využít, či zneužít. Ve sdílné chvíli mi řekl: „do třiceti let jsem ještě měl nějaké ideály, pak chce člověk něco ze života mít“. Každý, kdo byl na pracovišti delší čas a včas neutekl, musel něco spáchat, mít na svědomí, aby byl vydíratelný a použitelný. Vždy, když jsme si mysleli, že to dál již jít nemůže, postoupil v kariéře. V těch letech jsem pochopil, jak funguje komunismus.

V počátku komunistického „úsvitu lidstva“ nám říkali: „ když se kácí les, lítají třísky.“ Pak, „účel světil prostředky“ a nakonec každý musel být do něčeho namočen. Aby mlčel, do ničeho se nepletl a podle potřeby byl použitelný. „Talenty“, bez morálky a charakteru, když pochopily hru, iniciativně na svém hřišti systém „zdokonalovaly“. Ti lidé postupně přišli na to, že když nepřekročí určitou hranici, kterou byla „linie strany“, přesněji řečeno, nenarazí na zájmy větší mafie, nemůže se jim nic stát.

V terminologii fyzikálních, či biologických systémů je možno říct, že komunismus vymazal civilizační zpětné vazby, které společnost udržovaly v jakési rovnováze. Došlo k poškození nejdůležitějšího zpětnovazebního mechanismu, kterému říkáme morálka a který zůstává často poslední. Určité věci se z hluboké tradice nedělají a v kritických situacích se ručí životem.

Lidé, kteří komunistický způsob života nepřijali, skončili na popravištích, ve vězení, v emigraci a v lepším případě na okraji společnosti. Režim pro ně měl jedinečný terminus technicus: byli sociálně nepřizpůsobiví. V instituci Státní bezpečnosti a v její technologii činnosti využili poznání, že slabý, vydíratelný člověk je snadno ovladatelný a použitelný. Z této zrůdnosti se stal komunistický státotvorný princip.

Celá hloubka zkaženosti, na které přes čtyřicet let stál a fungoval československý komunistický stát a v níž žila společnost, byla v „sametové revoluci“ jaksi přehlédnuta a pominuta. Přitom čtyřicet let probíhal v naší zemi negativní společenský výběr, „elitou“ země se stali lidé, kteří se přizpůsobili kritériím komunistického výběru. Polovzdělaný filosof a autor absurdních dramat na prezidenském stolci pomohl prázdnými gesty odvést pozornost od ústředního problému morální společenské krize a jejích příčin.

Neučinili jsme ani pokus vystoupit z bludného řečiště, které padesát let směruje naši společnost. Listiny práv, lustrační zákony byla prázdná, polovičatá gesta, za kterými bylo pusto a prázdno. Staronová politická elita neměla žádnou vůli nastoupit cestu k řešení hluboké morální a společenské krize. Když jsem v prvních devadesátých letech říkal tyto věci v české sněmovně, provázelo mne ticho, ze kterého byl cítit odpor. Posmívali se mi a od komunistů jsem byl napadán, že žádám krev.

Výsledkem takového přístupu byl vývoj, který v průběhu devadesátých let následoval. Všechny výhody, privilegia v privatisaci, politice, přístupu do médií a vlivu na veřejnost dostali stejní lidé a lidské typy, jako v komunismu. Platí, že liberalismus v peleši lotrovské, společnosti bez morálních zásad a pevných pravidel, dává všechny výhody lotrům. „Sametovým přístupem“ bylo dáno na obecné vědomí, že v této zemi se i v budoucnu zneužití, zločin, zrada státu nebudou trestat.

V průběhu devadesátých let proběhla rekonstrukce třídícího stroje, sestrojeného komunistickými mocenskými technology. Byly upraveny technologické parametry a zpřesněn tvar ok v třídících sítech. Původní zadání konstruktérů na konečný společenský produkt se nezměnilo, došlo jen k inovaci technologického procesu. Dnes je stroj plně funkční, třídí a vybírá talenty a kádry na významná místa. Oproti neživým produktům běžné lidské tovární výroby, živé lidské výrobky vědí, čemu za své povznesení a postavení vděčí. Dokud rozvrat nepřekročí tak vysokou hranici, že začnou tonout sami, budou plnit zadanou funkci. Problém, který by jejich využívání mohl komplikovat, morálka nebo svědomí, vyřadily parametry nastavení třídícího stroje. Zkušenost, kterou jim dal i způsob české sametové revoluce, v této nové privilegované elitě musel upevnit přesvědčení, že v této zemi se s poctivostí a morálkou nikdy nikam nedojde.

Formálně má postkomunistický stát znaky a instituce demokratického státu. Politické strany ale nejsou autentickými politickými subjekty založenými na idejích nebo hluboké společné tradici. Popsal jsem, jak vznikaly a čemu slouží. Dnes fungují již v zaběhlém systému, jsou používány jako společnosti s ručením omezeným. Podle porevolučních ruských klasiků, autorů románu „Zlaté tele“, satiriků Ilfa a Petrova, můžeme směle posametové vůdce českých politických stran nazvat „sitz předsedy“. O politice a směrování těchto „s.r.o.“, rozhoduje někdo jiný. Ten také rozhoduje o výměně hardware, úpravě software. V případě systémové změny i o tom, kdy firma bude vedena k řízenému bankrotu a vytunelování. Příkladů takové strategie je za posledních patnáct let dost. V současnosti probíhá řízený bankrot sociální demokracie.

Tak byl nastaven systém mocenského ovládání a fungování postkomunistické demokracie nejen ve sféře ekonomické. Komunistický stát tak fungoval již nejméně v poslední dekádě své oficiální existence. Sametoví revolucionáři neudělali nic pro to, aby byl dán jasný precedens, že se za vše nese odpovědnost. Pro to, co tvrdím, mám hlubokou osobní zkušenost z devadesátých let. Všichni, kdo v té době byli významnými figurkami na politickém hřišti, se báli nastavení takového příkladu.

O tom, že systém tak nepochybně funguje, by snad i nezasvěceného mohla přesvědčit již zaběhlá praxe zakládání nových stran, „opravdu“ Nezávislých, „pravých“ Demokratů, „evropských“ Demokratů. Na těchto koních z „nových“ stájí docválali do zastupitelských sborů osvědčení borci Fišer, Zielienec, Železný a další. Jen takováto nová „s.r.o.“ dostala peníze a publicitu. V nedaleké budoucnosti nás, myslím, čekají autentické strany Národního obrození, Národní samostatnosti a jistě i strana Nezkorumpovaných. Budou mít peníze na kampaň a v jejich čele budou spolehliví borci.

Pokračování příště

V Třeštici, dne 7. listopadu 2005



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.