Motto: Přestane-li většina žít, chápat svět v pojmech pravdy, morálky a odpovědnosti k všehomíru, ocitá se společenství na cestě ke zkáze. Přestávají platit staleté zkušenosti, lidé ztrácejí sluch, pravda i lež jsou jedním bezobsažným zvukem. Nakonec zůstává jen lomoz lži. Na povrch společnosti vyplavou nejhorší povahy a lidé zločinní.
Část první
Kořeny evropské civilizace
Nacismus i komunismus byly proticivilizační vzpourou. Obě, ve své podstatě si velmi blízké ileologie, vystoupily na povrch, když v Evropě přestávaly platit křesťanské hodnoty, na nichž naše civilisace vyrostla a trvala. Odešla víra v Boha, který garantoval jejich obsah a platnost. Tehdy evropská společnost nastoupila cestu k nacismu a komunismu. Pro většinu z nás dnes neuchopitelný pojem Boha byl garancí dodržování Ježíšova poselství, že „všichni lidští tvorové jsou si před Bohem rovni, cokoli činí, mají činit tak, jako by dělali sami sobě.“
Vědomí a víra, že před Bohem jsou si rovni se svými pány, dala i nejnižším otrokům naději, že se ze svého postavení mohou povznést vlastní přičinlivostí a schopnostmi. Tato naděje otevřela cestu vynalézavosti evropského ducha. Hranici zlu, které je též v lidské duši, dávala druhá část Ježíšova poselství a vědomí, že Bůh váží všechny naše činy.
Po staletí udržovala víra v Boha, v platnost křesťanského poselství, evropskou společnost v rovnováze. Přes excesy, kterým se ani instituce církve v průběhu dějin nevyhnula, obnovovala víra v moudrost křesťanských hodnot míru a rovnováhu v evropské společnosti.
Příčiny a zdroje české povahy
Českou společnost, její hodnoty a povahu po staletí tvarovalo místo, síly a ideje střetávající se ve středoevropském prostoru. Oprávněná Husova pochybnost o způsobech tehdejší církve a jeho protest se změnily v husitské vzbouření a loupežení. Místo Jiříka z Poděbrad zorganizoval střední Evropu a ochránil jí před tureckou expansí habsburský rod. Bílá hora znamenala ztrátu zemské šlechty. České země neměly v klíčové době vzniku moderních národů odpovídající a svéprávnou politickou representaci.
Důsledkem tohoto vývoje bylo plebejství české společnosti, kostelnictví bez autentické víry, bída aristokratů ducha, kteří neměli staletou rodovou zkušenost odpovědnosti.
Politickými aristokraty první Československé republiky byli syn kočího Tomáš Masaryk a sedlák Antonín Švehla. Oba měli na své veřejné působení málo času.
Edvard Beneš byl český politik stejný jako všichni ti, kteří po něm následovali. Nepochopili, že nejpevnější základ stavbě a budoucímu trvání národa a státního společenství dává pevné přesvědčení o své svébytnosti ztvrzené ochotou k velikým obětem.
Nepostavili jsme se nacistickému zlu a německé přesile. Bez boje jsme vydali vojenskou výzbroj a svou zemi zločincům. Uprostřed války jel Beneš do Moskvy vyjednávat se Stalinem. Uzavřel smlouvu, o které musel vědět, že je upsáním se zlu podobnému jako je nacismus.
Po válce, kterou vyhráli jiní, jsme pod Benešovým vedením vyhnali ze země celé německé etnikum, bez rozdílu a podílu viny. Těmito činy se naše společenství i stát stal podílníkem a součástí zla, které pohlcovalo naši část světa a její kulturu.
Únor a uchopení moci komunistickou spodinou byly již jen logickými postupnými kroky. Jaké ideály a ochotu k obětem mohli mít lidé a společenství, které strpělo předchozí chování a jednání? Tragický konec Edvarda Beneše i Jana Masaryka byly jen smutným důkazem toho, že se zlem nelze spolupracovat v naději na jeho zmírnění či zlepšení.
Čtyřicet let komunismu znamenalo dvě generace řízeného úpadku mravnosti. Ničemové vytvářeli nového člověka, poddajnou součástku použitelnou k libovolné potřebě. Výsledkem éry komunismu byla amorfní hmota jedinců bez vlastního názoru a násobné zvýšení počtu ničemů.
V počátku padesátých let, když v mém rodném městečku naháněli komunisté sedláky do družstva, se tito zprvu bránili: půjdeme až půjde Hofhanzl. Táta byl místní hostinský, řezník a sedlák.Pro výstrahu ho zavřeli do pracovního tábora. Máma, drobná žena zůstala se čtyřmi dětmi na krku na všechno sama. Sedláci šli do družstva a nám se všichni vyhýbali. Nikdo nepomohl, i každá klukovina byla svedena na mne a bratra. Mé sestry mámu ve stáří téměř nenáviděly za to, že stále opakovala, „přeskoč, přelez, nepodlez“. V devadesátých letech, v době, kdy jsem byl poslancem parlamentu, jsem od svých nejbližších potřeboval podporu a povzbuzení. Od svých sester a jejich mužů jsem slyšel jen nadávání. Nakonec mi řekli, že všichni kradou a já taky. Celý život mne znali. Slova se stala jen zvukem vypouštěným z pocitu stresu, vzteku nebo nepohodlí. Nic neznamenají, nestojí za nimi žádné poznání, natož přesvědčení.
„Pražské jaro“ 1968 bylo projevem vnitřní krize komunistického systému. Aparátčíci přestali věřit svému zvrhlému náboženství. Ukojili svůj mocenský hlad, sami chtěli žít pohodlněji a užívat plodů svého postavení. Socialismus s lidskou tváří byl odpovídajícím formálním označením této etapy degenerace bolševického mocenského systému.
Herese „socialismus s lidskou tváří“ a její potlačení vojenskou silou měla v českých poměrech své specifické důsledky. Do roku 1968 bylo možno českou společnost dělit na dvě skupiny: členy strany a ostatní. Do té doby se kariéra dělala v aparátu strany přímou účastí v mocenském aparátu. Bylo možno říct, že platilo dělení na my a oni.
„Pražské jaro“ a jeho potlačení znamenalo hluboký vnitřní předěl. Po něm, kariéristi své ambice uspokojují a naplňují jako ředitelé podniků, úředníci ve státním aparátu, funkcionáři peněžních ústavů a důstojníci tajných služeb. Vstupenkou je stranická legitimace a absence morálky. Kariéra v aparátu strany přestala být lukrativní, nesla riziko veřejné odpovědnosti někdy v budoucnu. Kariéra technokrata zajišťovala i lepší finanční zajištění než funkce aparátčíka.
Nasměrovat vývoj tímto směrem pomohl „normalisační“ generální tajemník strany Gustáv Husák. Domnívám se, že nikdo jiný z tehdejších komunistických nadšéfů by to nedokázal tak dokonale. Husák nabídl všem méně známým „pomýleným“, když zradí přítele i svou rodinu, udrží si své místečko a trafiku. Kdo to nepřijal, byl vyhozen. On nastavil po sedmdesátém roce novou vyšší příčku marazmu a morálnímu rozvratu. Pro sebe získal čas a v aparátu udržel starokomunisty. Do budoucna udělal z aparátu strany kariérní místo třetiřadých hlupáků.
Česká společnost se nezatvrdila; reagovala svým specifickým způsobem. Ve své většině přijala filosofii, že „vše se dá obejít a nějak ošvindlovat“. Teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech jsme se stali „celí jejich“. Začala mizet hranice mezi my a oni. Až v osmdesátých letech se česká společnost stala komunistickou.
V té době došlo k vnitřním změnám mocenských struktur ve vládnoucí partaji. Ústřední výbor přestal být mocenským ústředím, stala se z něj jen formální mocenská struktura. Skutečnou rozhodovací moc v té době získala neformální uskupení vysokých technokratů a tajná bezpečnost. V podstatě veřejně neznámá a neodpovědná mafiosní sdružení. Stát, ovládaný veřejně známou, identifikovatelnou komunistickou mafií, se změnil v korporaci mafiosních sdružení, které si začaly dělit sféry vlivu. Měl jsem příležitost pozorovat průběh tohoto procesu v sedmdesátých a počátku osmdesátých let ve slušovickém Gottwaldově.
Proces, který popisuji a který byl iniciován „Pražským jarem“ a jeho následnou vojenskou pacifikací, měl hluboké důsledky. Aparát partaje, jako formální výkonná mocenská instituce, se zakonzervoval a zkameněl na zaběhlých „ideových“ postupech. Technokratická nomenklatura ovládající ekonomiku, finance, tajnou bezpečnost, policii i soudy hrála své lokální mocenské hry. Společnost, která akceptovala, že vše je podvod, se starala jen o sebe.
Obecný úpadek se zobrazil i ve stavu a aktivitách společenství, které se na scéně začalo vynořovat a označovalo se slovem disent. Podstatnou část disentu tvořili bývalí komunisté vyřazení ve vnitřním mocenském boji. Většina z těchto lidí nebyla schopna překročit stín vlastní minulosti. Opoziční aktivitou se stalo dožadování se lidských práv, hudební a divadelní aktivity a často obyčejné mejdany. Lidí, kteří se postavili komunismu a poměrům jím nastolených proto, že celý systém byl nemravný, bylo minimum. Zlo prorostlo i církve a její struktury. Najděte si, kolik kněží a církevních aktivistů bylo registrováno v seznamech tajné bezpečnosti.
Na společenském fenoménu komunismu bylo nejzvrhlejší, že jeho tvůrci se pokusili sestrojit perpetum mobile samoobnovujícího se zla. Chtěli si udržet moc „na věčné časy“. Pokusili se zničit náboženství i kulturní základy, ze kterých vyrůstá individuální i společenská morálka. Svéprávný a svébytný člověk byl jejich nepřítelem. V dosahu jejich moci nesmělo zůstat místo a společenství, ve kterém by vyrůstali lidé, kteří by hledali pravdu a ctili morální principy.
Cestu ke kariéře a ke společenskému vzestupu otevírala rezignace na mravní hodnoty. Do užšího okruhu vyvolených se dostal jen ten, kdo spáchal velké svinstvo, kdo tedy byl vydíratelný.
V sedmdesátých letech jsem jako pacienty v nemocnici vyšetřoval dva šéfy provozů tehdejšího socialistického družstevního zázraku, Zemědělského družstva Slušovice. Oba mi řekli stejné: věci, které dělám, jsou často protizákonné. Již mi nic jiného nezbývá, nemohu couvnout, když řeknu ne, sám Čuba mne potopí. Dostanu deset - patnáct let.
Systém tlačil a tvaroval lidi ke slabosti, nečestnému jednání, když bylo třeba i ke zločinu. Když potřeboval, tak je tím vydíral. Každý, kdo přijal tuto hru, se podle stupně svých ambicí a absence mravních zábran stával spolutvůrcem systému a dále jej rozvíjel. Viděl jsem a zažil, kam až to může dojít v nemocnici, kde se člověk přímo dotýká lidské bolesti a neštěstí.
Komunistický systém a jeho tvůrci byli ve své „vizi“ projektu perpeta mobile zla důslední a vytvořili k realisaci své vize projekční kancelář, která se jmenovala Státní bezpečnost. Na každého, kdo byl, nebo mohl být zajímavý se vedl záznam. Kdo něco chtěl, byl přichycen při špatném činu, měl slabost, stával se potencionálně použitelným. Ve Slušovickém družstvu a Gottwaldově ten systém perfektně fungoval. Kdo si chtěl zajistit své místo, musel si spáchat své padoušství. Můj tehdejší šéf usilovně hledal nějakou moji slabost. Nezapomenu, jak po konfliktu, který jsme měli, na mne mezi dveřmi při odchodu zasyčel „já si na tebe něco najdu“. Jindy, snad ze zoufalství: „jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na své děti!“
Špatní a zločinní jedinci často staví svoji existenci a kariéru na využívání slabosti druhých. Komunismus z toho vytvořil státní mocenský systém. Jejich mlýnem na lidské duše prošly téměř tři lidské generace. Poznamenalo nás to v různé míře všechny. Celou společnost a její hodnoty.
Ze Státní bezpečnosti a kolem ní se v průběhu let vytvořilo druhé mocenské centrum uvnitř komunistického státu. Informace, které sbírala a spravovala, jí daly moc a převahu nad těmi, kteří ji stvořili. Fungují tak nepsané zákony zneužití moci a zločinu.
V konci osmdesátých let, v době, kdy se sovětský mocenský systém hroutil, zasáhly z jeho satelitů tyto změny Československo téměř jako poslední stát. Svou lidskou podstatou jsme v osmdesátých letech byli komunistickou společností. Většina z nás v nic nevěřila.
Stranický aparát byl zkamenělý do svých nejvyšších příček. Komunističní byrokrati, kteří formálně drželi moc, nebyli ani pod tlakem okolností schopni učinit žádné „kompromisní“ kroky podobné těm, které činili jejich soukmenovci již roky v Polsku a Maďarsku. Nebyl zde ani skutečný politický disent jako v Polsku a Maďarsku, kde již byly připravené základní struktury. Za posledních čtyřicet let komunismu v naší zemi neexistoval mimo stranickou půdu precedens vzpoury a tradice organizovaného odporu.
Jedinou intaktní strukturou v tom zdánlivém chaosu převratové doby zůstala „projekční kancelář“ zla, Státní bezpečnost. Byl to plod a extrakt komunistického systému. Šém, který uváděl do pohybu Golema. Mocenské struktury vytvořené kolem Státní bezpečnosti.
Pokračování příště
V Třeštici, dne 7. listopadu 2005