Každý den, každou hodinu a doslova každou minutu nás televize a ostatní média zahlcují hrůznými záběry a zavalují narůstajícími počty obětí a dlouhými výčty škod v Libanonu a na severu Izraele. Přirozenou lidskou reakcí je snaha udělat cokoli, aby se konflikt co nejdříve zastavil.
Politici si bohužel takto přímočarý a dodejme pohodlný přístup dovolit nemohou. Musí se snažit vidět za okamžité události, chápat jejich příčiny a především usilovat, aby se podobný vývoj pokud možno neopakoval. Výbuch násilí z posledních týdnů není přece čímsi náhodným, co spadlo z nebe. Zlověstné náznaky měl před očima každý, kdo byl ochoten je vnímat.

Útok nespadl zčistajasna

Přeshraniční vražedný útok na izraelské vojáky a následný únos dvou z nich nebyl ničím ojedinělým. Byla to spíše poslední kapka dlouhé řady incidentů vyvolaných po roce 2000 teroristickou složkou radikální islámské organizace Hizballáh. V jejich rámci odpálil Hizballáh stovky raket na izraelské civilní cíle a zabil při tom několik lidí. Stejně jako řadu vojáků při útocích přes hraniční linii.
Hizballáh aktivně spolupracuje s celosvětovou sítí islámského teroru, je v podstatě spoluřízen agresivním íránským režimem a podporován autoritativním systémem v Sýrii. V Libanonu si vybudoval stát ve státě a osobuje si právo zničit jakýmikoli prostředky Izrael. Kdo se zabývá způsoby uvažování na Blízkém východě, ví, že návrat do předchozího stavu by byl široce interpretován jako vítězství Hizballáhu.

Nelze povzbudit teroristy

To vše a mnohé další jsme brali s ministry zahraničních věcí v potaz při vytváření oficiálního stanoviska EU na jednání v Bruselu. Jak by se v budoucnu chovala organizace prodchnutá teroristickou džihadistickou ideologií, kdyby se mohla chlubit, třebas fiktivním, vítězstvím nad Izraelem? Mohli bychom si být jisti, že při nejbližší příležitosti by se pokusila o další vpády do Izraele, které by vedly k dalšímu otevřeném konfliktu.
Spolu s dalšími zeměmi se nám podařilo prosadit kompromisní přístup, který usiluje nejen o co nejrychlejší zastavení vojenských akcí, ale i o komplexnější, a proto snad i trvalejší řešení nynějšího konfliktu. O takové, které by jak Libanonu, tak Izraeli napomohlo znormalizovat vzájemné vztahy.
Většina analýz se shoduje na tom, že mezi oběma zeměmi nejsou významné střety zájmů a že by jejich vztahy mohly být v podstatě velice dobré. Že to jsou povětšinou různé partikulární zájmy a vnější vlivy - a Hizballáh mezi ně v zásadě patří - co způsobuje a prodlužuje konflikt mezi nimi.
Dost možná, že právě dnes bude schválena příslušná rezoluce Radou bezpečnosti OSN. Její návrh se pohybuje v intencích výsledného dokumentu Evropské unie, k jehož schválení značnou měrou přispěla Česká republika. Jsme si jisti, že ti představitelé arabských zemí, kteří chtějí pro Libanon trvalý mír a věří tomu, že se tam může vrátit, náš přístup uznají a ocení.

Hospodářské noviny, 8. 8. 2006

Autor je ministrem zahraničí