Na stránkách ministerstva pro lidská práva a národnostní menšiny jsem si přečetla, že paní ministryně Džamila Stehlíková usiluje o to, aby se "nestátní neziskové organizace staly plnohodnotnou součástí společenského vývoje v zemi“, že občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, nadace a další neziskové subjekty nejčastěji vznikají zdola na základě zcela konkrétních potřeb občanů“, píše, že „je třeba zlepšit situaci v ústavní péči“, a zmiňuje se také o tom, že „zdravotně postižení občané nejsou v České republice odsunuti na okraj společnosti, jako tomu bylo v minulosti". Obávám se, že se paní ministryně poněkud mýlí, že situace zdravotně postižených je nezáviděníhodná a velice nepěkná .....

A dovolím si pochybovat i o tom, jak působí nestátní neziskové organizace a komu že jsou prospěšné.

Tyto informace nemám z "doslechu", mám velice osobní zkušenost, můj manžel utrpěl úraz páteře, přestal chodit a je zcela odkázán na moji pomoc. Pohybuje se pouze pomocí tzv. chodítka či francouzských holí, což znamená, že když se "postaví na nohy", je de facto bezruký, čili nic si nepodá a nepřinese, takže já jsem od momentu, kdy mi ho přivezli domů z nemocnice, pečovatel na plný úvazek - bez jediného dne volna, tedy neustále ve službě...

Protože byl manželův zdravotní stav tzv. posudkovým doktorem MUDr. Šedivým "oceněn" jako lehké postižení, chodítko a berle pan doktor pravděpodovně pojal jako módní doplněk, ostatně i lékařská zpráva je velice pikantní, v té pan doktor hovoří o tom, že manžel je vzdělaný, společenský, ale o jeho zdravotním stavu se lékařská zpráva nezmiňuje, pouze v závěru se píše o "lehkém" postižení - a k lehkému postižení přísluší finanční částka ve výši 2 000 Kč...

Vloni jsem jsem musela na několik dnů do nemocnice a začala jsem se poprvé zabývat a hledat asistenční službu. Zjistila jsem, že jedna hodina asistenčních služeb stojí 85 Kč, manžel potřebuje při své nemohoucnosti celodenní péči, tzn. při 10 hodinách péče denně bychom zaplatili 850 Kč, tedy ze 2 000 bychom si mohli pořídit pouze 23 hodin asistenčních služeb - a co potom?

Domnívala jsem se, že asistenční služby by měly fungovat jako pomoc - když je rodinný pečovatel nemocný či unavený nebo si potřebuje něco zařídit, tak si objedná asistenční službu, aby se mohl uzdravit či odpočinout. Ale to je omyl, rodinní pečovatelé nemají nárok na nějaký odpočinek nebo uzdravovaní, rodinní pečovatelé jsou státem trestáni za to, že pečují o své nemocné. Jaképak "pečování o nemocného doma", nic takového. Dle úvahy a chování státu patří nemocný k těžce postiženým do nějakého ústavu, neboť ústavy jsou jako za socializmu "dotovány", ale domácí pečovatel je státem za svou péči o blízkého trestán...

Ústavy jsou samozřejmě potřebné pro nemocné či zestárlé, o které nemá kdo pečovat, ale upřednostňovat je před domácí péčí, tomu nerozumím. Je to nejen nehumánní, ale je to hlavně pro stát daleko dražší, protože udržovat v chodu ústav není zrovna laciná záležitost.

Prapodivná sociální politika státu! Z ní pramení, že v ČR je nebezpečné těžce onemocnět, a stát se tak závislý na druhé osobě, nebo prostě jen zestárnout a být hůř pohyblivý - a není-li člověk bohatý, co potom s ním, že? Myslet si, že bude žít nadále mezi svými, kteří o něho budou pečovat a stát jim pomůže (jsme totiž demokratická země a sluší se to a je morální, aby se demokratický stát o své nemohoucí občany postaral), to v ČR neplatí - od toho jsou tady stále ústavy, které stát stále štědře "dotuje".

Stát nehodlá podporovat rodinu pečující o nemohoucího člena, přestože by to bylo daleko humánnější a levnější nežli drahé dotování ústavů, ale rodinní pečovatelé, nechtějí-li "zahynout únavou", jsou stejně nakonec nuceni kapitulovat a svého blízkého svěřit nějakému "dotovanému" ústavu, protože člověk - neboť i rodinný pečovatel je člověk - nemůže pracovat bez odpočinku. Ale právě tohle svou podivnou sociální politikou nutí stát rodinné pečovatele dělat, tj. pracovat bez odpočinku, protože na odpočinek jim stát peníze nedá, a ve finále, pro absolutní fyzickou únavu, musí kapitulovat a svého nemocného - přesně tak jak si přeje stát - svěřit přece jen nějakému ústavu..

Závěrem bych si dovolila poznamenat, že se stále hovoří o diskriminaci Romů, ale nikdo nehovoří o zcela veřejné a nikým nekritizované diskriminaci těžce zdravotně postižených lidí. Je to hanba demokratické země.