Opět je bouře. Není divu, když najednou, ze dne na den, se mění pravidla pro návštěvu obchodů, navíc v situaci, kdy se prý situace zlepšuje. Bohužel nezbývá než dát mnohým hlasům za pravdu – sotva se ubráníme dojmu, že se vláda ubírá ode zdi ke zdi. Ještě k tomu jeden ministr něco ohlásí, načež další den druhý prohlásí, že se na 15 m² možná vejdou dva lidé. Pak ten první ministr řekne, že ne. Takže, proboha, nemohla by se vláda nejdřív poradit a pak něco hlásat? Tohle píši v době, kdy o tom má vláda jednat. Opravdu jen Bůh ví, jak to dopadne.

Nebo − v polovině srpna prý premiér vyplísnil, řečeno mírně, ministra zdravotnictví, který navrhoval nosit roušky, aby se situace nezačala zhoršovat. Asi to pan ministr věděl od epidemiologů. Výsledkem bylo, že se situace začala zhoršovat, a premiér jen skromně připustil, že to neodhadl. Odhadovali to odborníci, což on není, a neposlechl je. Důležitější bylo veřejné mínění – volby se kvapem blíží, akcie firmy, tedy preference hnutí ANO, rozdíl v tom velký není, poněkud klesají.

Takže teď pro změnu PES. Prý tuhle tabulku vláda ani neprojednávala, což je zarážející. Předpis týkající se všech občanů by snad vláda měla probrat a vyjádřit se k němu. Podle zpráv to vypadá jako soukromá iniciativa ministra zdravotnictví. Možná je to tak, ale nerad bych mu křivdil. Zatím jsem neslyšel, že by se k tomu kdokoli z vlády vyjádřil ať kladně, nebo záporně. Ani premiér. To k tomu nedokáže nikdo nic říci? Co třeba červená mikina, přestrojení páně Hamáčkovo? Prý je nutno omezit kontakty mezi lidmi.

PES se patrně se neobjevil zčista jasna; je výsledkem nějakých úvah. Vláda se sice dušuje, že nebude nic tajit, ale tady jsou nejasnosti. Pro jednotlivé stupně jsou číselné hodnoty, což je samozřejmě nezbytné. Otázkou je, s jakou spolehlivostí se dají určit. Lidská společnost je složitá. Takže – dá se zhruba odhadnout, jaká je pravděpodobnost spolehlivého stanovení dané hodnoty? Pravděpodobnost, běžně vyjadřovaná v procentech?

Otázek je víc. Nepochybuji o tom, že covid je vážné onemocnění. Nosím roušku. Bez nadšení, ale přece. I s vědomím toho, že pro bývalého prezidenta jsem sluníčkář, odpírač či popírač kdečeho. Desinfikují si v obchodě ruce, doma si je myji. A dívám se na tabulku. Bydlíme ve vsi, a tam, i během léta, vstupovali zákazníci do řeznictví nejvýš po dvou, jsou tam dvě prodavačky, ostatní stáli venku, v rozestupech. Pravda, tehdy ne všichni měli roušky, ale těch bylo spíš méně.

Může pan minstr zdravotnictví veřejnosti vysvětlit, proč je jeden zákazník na 15 čtverečních metrů, když velmi opatrným Němcům stačí deset metrů? Kde se vůbec tahle hodnota vzala? Na základě jakých úvah nebo výpočtů? A teď pravděpodobnosti. Zjistil někdo, jaká je pravděpodobnost nákazy v supermarketu, kde se zákazníci jen krátce míjejí, ale přitom v uličkách mezi regály nelze ty dva metry beztak dodržet? A jaká je pravděpodobnost, že se nakazíme ve vlaku, kde cestující tráví aspoň desítky minut? Jezdívám jednou z linek S do Prahy, a tyhle vlaky mívají často zpoždění. Často je to pět, deset minut, ale zažil jsem také 25 a jeden spoj vynechal. Byla ranní špička, následující spoj pobral cestující dvou vlaků. Mnozí stáli. Všichni orouškovaní. Jaká je pravděpodobnost nákazy ve vlaku, kde trávíme desítky minut? Tedy ve srovnání s míjením zákazníků v supermarketu. Takže jak je to s páně Hamáčkovým omezením kontaktů? Nebo – jaká je pravděpodobnost nákazy v příměstském autobusu, který má z naší vsi jet do Prahy asi 25 minut. Ve špičce jsem to nezažil; když se silnice jen trochu ucpe, je to hned půl, tři čtvrtě hodiny. Zkusil to někdo tady odhadovat? Samozřejmě s chybou, přesně to pochopitelně nejde. Spíš trend – je ta pravděpodobnost vyšší, nižší, nebo stejná?

Mimochodem s těmi vlaky. To je resort všestranného ministra Havlíčka. Co si jednou ještě přivstat a zajímat se o předměstské vlaky, jimiž jezdí řada lidí denně? Rozhodování vlády, opakuji, že se snad o Psu ani nebavila, je chaotické. S obchody není divu. Kdy paní ministryně či páni ministři byli nakupovat? Jistě, makají. To chápeme. A kdy jeli veřejnou dopravou? Zase chápeme. Použijí vlastní vůz a spíš se šoférem. Nežádám, aby chodili denně do obchodu. Ale snad se trochu zajímat. Premiér samozřejmě nemá čas, když ho dělí mezi vládu a Agrofert, který nevlastní. Musí navíc dohlédnout na paní Moniku, aby ve firmě něco nepokazila. Ona patrně občas zavítá do obchodu, sotva však do běžného supermarketu. Na to jsou pomocnice v domácnosti, já pamatuji ještě výraz „služka“. Paní Monika spíš, pokud někam jde, tak do nějakého noblesního butiku. Tam fronty nebývají.

Takže fronty. Moje generace, jsem senior, je důvěrně zná. Stávali jsme v letním horku i v zimním mrazu, abychom se dočkali košíčku a poloprázdných regálů. Vzpomínka znovu ožívá. Teď jsme šli do supermarketu, a ne ještě za tmy. Tentokrát to šlo, leží trochu dál od vesnic. Opakuji – snad téměř nikdo nepopírá, že s pandemií je nutné bojovat, ale najde se někdo, kdo by zaváděná opatření srozumitelně vysvětlil? A také – aby platila déle než pár dnů?