Prostředí debaty s kandidáty na úřad prezidenta republiky v senátorském klubu ČSSD bylo sice zdvořilé, ale pro Václava Klause poťouchle nepřátelské. Všechny otázky nahrávaly Janu Švejnarovi, aby mu umožnily rozvíjet jeho jalovou demagogii nadšeného amatéra vrhajícího se do zajímavého krátkodobého životního dobrodružství „prezidentování“ v neznámé zemičce v srdci Evropy.

Kandidáti v podstatě ničím nepřekvapili. Vše řečené jsme již někde slyšeli. Jan Švejnar předvedl svou zavádějící představu, že jeho zvolení prezidentem bude jakýmsi „přepřažením koní“ a od jeho nástupu začnou občanům České republiky padat pečení holubi do úst. Václav Klaus naopak ukázal, jak je prezident České republiky omezen ústavním rámcem svého úřadu, který mu sice nebrání, aby jako soukromá osoba svobodně projevoval své názory na cokoli, ale ve chvíli, kdy „úřaduje“, musí dbát na to, aby nezasáhl do prostoru jiných ústavních činitelů, a aby nenarušil zákonodárný proces, ani fungování orgánů moci výkonné a soudní. Rozdílnost chování amatéra a mistra politického řemesla byla patrná po celou dobu debaty.

Souhlasím s Janem Švejnarem, že by naší zemi prospěla změna politického stylu. Nedosáhne se jí ale výměnou prezidenta, jak se pan profesor mylně domnívá. V případě, že bude zvolen, se na systému tvorby, výkonu a kontroly politiky nic podstatného nezmění. Parlamentní strany budou dále tančit svou tajnosnubnou politickou čtverylku, neohlížejíce se na názory a zájmy občanů a snažíce se urvat větší podíl na moci, než jim podle výsledků voleb náleží, vycházejíce vstříc skupinovým zájmům, o nichž většina občanů nemá ani tušení. V tomto směru jsme už opět blízko k předlistopadovým poměrům, jen technika ovládání mas je jiná: opět „ti nahoře“ vědí lépe než „hloupý lid“, co je nám třeba a místo zastrašováním možnou ztrátou kariéry, znemožněním studia dětí nebo přímým nátlakem StB nás nechávají „masírovat“ sjednocenými, zdánlivě nezávislými médii. Vzestup popularity prezidentského kandidáta Jana Švejnara je vzorovou ukázkou takové „masáže“. Výkon prezidentského úřadu právě v těchto podmínkách klade mimořádné nároky na zkušenost, politickou obratnost a myšlenkovou svébytnost jeho držitele.

Václav Klaus měl jakousi šanci ve vyhraněných situacích partajním lídrům vzdorovat a usměrnit je, protože má kromě vrozených disposic pro práci politika obrovskou politickou zkušenost a může se většinou spoléhat na podporu ODS. Tvrdošíjnost, s kterou obhajuje názory, v nichž někdy zůstává osamocen nebo nepochopen, je pro soužití s bezohledně pragmatickou cháskou z vedení politických stran skvělou výbavou. Jan Švejnar není politik, názorově je neurčitý a nechává se nést na vlně módních politických názorů: říká hlavně to, co se líbí jeho fanklubu, co od něj jeho fanoušci chtějí slyšet. Bude bezbrannou loutkou v rukou „sudiček“, jež stály u zrodu jeho politické ctižádosti, a kterým nejde o zájem státu, ale o pomstu na Václavu Klausovi za to, že netančil podle jejich písničky.

V debatě padlo pár „podpásových úderů“, k nimž sahal téměř výlučně Jan Švejnar. Mimoděk při nich dokládal svou neznalost poměrů. Mám na mysli např. narážku na pomalé doplňování ústavního soudu, s kterým se Václav Klaus musel vyrovnat krátce po nástupu do úřadu. Představa, že před kanceláří prezidenta republiky stála fronta uchazečů, kteří vyhovovali odbornými kvalitami, bezúhonností, měli chuť stát se soudci Ústavního soudu ČR a ještě by vyhovovali jak senátorům, tak prezidentovi, je přesným opakem pravdy. Pan prezident naproti tomu nevyužil možnosti, jež se nabízela, a nezmínil se o Švejnarově neexistujícím členství v neexistující nominační komisi. Pokud hodnotím debatu prezidentských kandidátů jako televizní pořad, přiznám jí zajímavost, byť nic nového nepřinesla. Předpokládám ale, že její vliv na výsledek volby prezidenta bude zanedbatelný.