Nalezení plnohodnotného ministra zahraničních věcí, jenž se bude svému úřadu věnovat čtyřiadvacet hodin denně, aniž by se zatěžoval problémy jiného resortu, je důležité hned z několika důvodů. Nejčastěji jsou zmiňovány dva: ústavní a vnitrostranický, týkající se ČSSD.

Do omrzení by mělo být opakováno, že prezident musí jmenovat ministra, kterého mu premiér navrhne. V roce 1998 to Miloš Zeman chápal a sám aktivně prosazoval. Je snad Andrej Babiš proti němu muší váha a politický nýmand?

Sociální demokraté zase musí ukázat, že pět členů vlády, které si s ANO vyjednali, nikoli tedy čtyři jako dnes, odškrtává jednu programovou prioritu za druhou a nevysiluje se otázkami, kdo, kde a na jak dlouho bude sedět.

Neméně podstatné ale je, aby pevně na nohou stála česká diplomacie. V Evropě se vedou vášnivé debaty o řešení migrační krize, započala celní válka mezi EU a Spojenými státy, pro starý kontinent se hledá místo v globální bezpečnostní i ekonomické architektuře. Česká republika je sice jen středně velkou zemí, avšak s dlouhou a úspěšnou diplomatickou tradicí. Od Jiřího z Poděbrad, přes Edvarda Beneše a Jana Masaryka až po prvního polistopadového ministra Jiřího Dienstbiera.

Na obsazení Černínského paláce mělo Česko většinou štěstí. Ne náhodou jsme vnímáni jako spolehlivý partner a ministři zahraničí se vesměs těšili značným sympatiím veřejnosti.

Lubomír Zaorálek, který šéfoval diplomacii do loňského roku ve vládě Bohuslava Sobotky, se už v roce 2014 nechal slyšet, že hodně záleží na dělbě práce mezi premiérem a ministrem. Když mezi nimi panuje důvěra, má ministr autoritu doma i navenek a může ledacos prosadit.

Jejich symbióza podtrhuje skutečnost, že za zahraniční politiku zodpovídá vláda a prezident to musí respektovat. Aby se však Miloš Zeman necítil být mimo hru, Sobotka i Zaorálek vedli s prezidentem časté konzultace, a to i o jménech velvyslanců, které hlava státu jmenuje. Sobotka se jinak soustředil na domácí agendu a Zaorálek měl volné ruce.

Po volbách se situace změnila. O ministru zahraničí Martinu Stropnickém jsme slyšeli málo. Události spíš glosoval, než spoluutvářel. Vznikl dojem, že premiér Babiš se v zahraniční politice spoléhá raději na sebe než na svého stranického kolegu. Hojně se k ní vyjadřoval a ostošest cestoval napříč Evropou. Věci týkající se Unie se řešily zejména na Úřadu vlády, kde má Babiš oporu ve státním tajemníkovi pro evropské záležitosti Aleši Chmelařovi, a resort zahraničí působil dojmem, že „přicmrndává” zejména v mimoevropských tématech.

Jakkoli se dá Babišův zvyk mít věci pod kontrolou chápat, vždy je lepší, když premiér ponechá ministru zahraničí volný prostor, a ten na něm může realizovat jak priority dané zbarvením vlády, tak strategie připravené stovkami odborníků, kteří se pohybují v různých patrech resortu.

V druhé Babišově vládě připadlo zahraničí sociálním demokratům. Tím spíš by bylo logické, kdyby si svůj prostor ohlídali jak vůči premiérovi, tak vůči prezidentovi. Zatím se jim to moc nedaří. Jedním z praktických důsledků je střídání na ambasádě ve Francii, o němž jako první informoval server Aktuálně.cz. Teprve nedávno tam nastoupil Sobotkovou vládou jmenovaný profesor Petr Drulák, uznávaný zahraničněpolitický expert. Teď jej střídá Petr Fleischmann, jehož proslavil mediální byznys, ale i přátelství s českým prezidentem.

O důvod víc Černínský palác brzy stabilizovat. Jinak si zahraniční politiku rozparcelují Zeman s Babišem.