Začít je třeba u příčin - vyhrála sociální demokracie, která nezodpovědně a spolu s komunisty svrhla vládu v době českého předsednictví. Hůře ještě proto, že neměla plán B, co dále dělat. To vše v době hospodářské krize. Ať se socialisté snažili, jak chtěli, sváděli vinu za pád na nezařazené poslance, byla to ona, kdo trvale torpédoval vládu a v nejméně vhodnou dobu ji zbořil. Připsala si proto jednoznačné minus. Bylo však jediné.

Od té doby sociální demokracie prosazovala vše, co navrhla, a z tohoto pohledu je bezesporu vítěz nastalé situace. Vláda nedovládla ani do konce předsednictví, vznikla úřednická vláda a ta bude vládnout až do října, kdy budou předčasné volby. ČSSD sebrala ODS klíčové období půl roku před volbami, kdy může vláda prodávat své úspěchy. Stejně tak ODS nebude těžit z úspěšného předsednictví. ČSSD si tak dobře zadělala na volební vítězství.

ODAS naopak prakticky nijak na pádu nevydělala. Ztratila premiérský post a vše zmíněné jako úspěchy ČSSD. Navíc u ní, na rozdíl od socialistů, došlo k vnitřnímu pnutí, a proto nelze vyloučit určitý odpor členské základny k dohodě o úřednické vládě. ODS opakovaně hrála roli státotvorné strany, která se na sestavování vlády podílí, aniž by byla v pozici, kdy je zodpovědnost za sestavení jednoznačně na ní. Hrozí u ní nebezpečí, že přiloží ruku k dílu, a pokud bude vláda neúspěšná, padne zodpovědnost na ni, protože byla lídrem jednání. Naopak úspěch bude interpretován jako vhodná změna kurzu po vládě trojkoalice. ODS tedy prakticky z vlády nijak neprofitovala.

Rozpolcená KDU, státotvorný Klaus

Nejsilnější vliv měla krize bezesporu na lidovce. Latentní spor dvou křídel vygradoval v rebelii skupiny kolem Miroslava Kalouska, která stranu jednak rozštěpila a ukázala na její nejednotnost. Navíc se strana, a tím více Jiří Čunek, diskreditovala dramatickou změnou názoru ohledně podpory úřednické vládě během jednoho dne. Pro voliče se tak stává ještě méně důvěryhodnou a čitelnou. Před sjezdem a dvojími volbami to pro KDU-ČSL není dobrá perspektiva.

Zelené krize výrazně neovlivnila. Poslankyně Zubová a Jakubková byly v době hlasování mimo stranu a zelení jako celek vládu podporovali. V době krize se chovali konstruktivně a distancování se od spolupráce na velké koalici jim naopak může pomoci prodat jejich zásadovost. Snad jediné ohrožení by spočívalo, pokud by nedůvěra byla interpretována jako rebelie dvou exzelených poslankyň, které Martin Bursík vyloučil, a tak de facto oslabil vládu o dva klíčové hlasy. Tato interpretace se však (zatím) neprosadila.

Prezidentu Klausovi krize spíše pomohla. Ukázal se jako státník, který nesleduje vlastní zájmy, ale jde mu pouze o stabilitu vlády. Úvahy odpůrců, že sledoval vlastní cíle, jmenováním Jana Fischera lehce odvrátil. Kritizovat jej mohou snad jen ústavní právníci, že používal neústavní postup, nicméně hájení stability vlády a země přece patří k úkolům hlavy státu….

Suma sumárum - vítězství slaví ČSSD, zatímco ODS bude muset voličům neustále připomínat své reformní úsilí a úspěšné předsednictví, aby udržela pozitivní bonus z doby vládnutí. KDU odchází z krize definitivně rozpolcena a zřejmě jí (konečně) čeká období volby jasného ideového profilu. Situace zelených se výrazně nezměnila a její další pozici otestují evropské volby a to, jak na voliče zapůsobili stranické rozpory. KSČM se krize prakticky nedotkla, protože se (až na občasná prohlášení) na hledání jejího řešení nepodílela, resp. se proti němu výrazně nevymezila. K něčemu tak krize byla dobrá - ukázala skutečné zájmy jednotlivých stran a způsob jejich prosazování. Teď je na voličích, aby to vzali v potaz při volbách.

výkonný redaktor CEVRO Revue