Být v opozici je nevděčná řehole. Pokud se vládní většina netřese na vlásku, je šance něco prosadit minimální. Co tedy má opozice dělat?

Má prezentovat přesvědčivý alternativní program. To je ovšem velice pracné. Na rozdíl od vládní koalice, pro kterou pracují tisícíhlavé zástupy úředníků, se opozice musí spolehnout sama na sebe, popřípadě spřátelené osoby mimo stranické struktury.

Když Miloš Zeman získal ve volbách v roce 1996 víc než čtvrtinu hlasů, existovaly uvnitř strany pracovní skupiny, které vytvářely alternativní politiky pro budoucí vládní angažmá. Sociální demokracie měla k dispozici dlouhodobý, střednědobý i volební program.

Bylo to prozíravé: za dva roky, po předčasných volbách, a díky dohodě s ODS, měla odpovědnost za celou vládní agendu.

Co se stalo po volbách v roce 2010, zůstává poněkud záhadou. Sociální demokracie je nejsilnější stranou v Poslanecké sněmovně, má většinu v Senátu. Vládní koalici zachvacuje jeden skandál za druhým a prosazuje mimořádně nepopulární reformy. Přesto volební preference sociální demokracie mají daleko do preferencí, které má na Slovensku strana Smer.

Čím to je? Jedním z možných vysvětlení je rozmazaný politický program. Je možné stokrát říkat, že strašení Řeckem je demagogie, že zadluženost České republiky a Řecka nelze srovnávat. Zůstává tristní fakt, že od roku 1990 státní dluh stále narůstá a platí se pouze úroky. Veřejnost chce od politiků vědět, co s tím hodlají udělat. Vládní koalice to předvádí. Co by dělala opozice, nikdo neví.

To je ovšem kardinální politická chyba. Kdy jindy než při projednávání nepopulárních předloh zákonů měla opozice říkat veřejnosti, jak by si s nezadlužováním poradila ona? Když se v létě v Poslanecké sněmovně projednávala novela zákona o stavebním spoření, kterou do hry vrátil Ústavní soud, zpravodaj novely, poslanec Alfréd Michalík ze sociální demokracie, který v prvním čtení odreferoval, že rozpočtový výbor předlohu schválil, a pak pronesl stručné osobní státoprávní ohrazení, v němž uvedl, proč s návrhem nesouhlasí. Žádný jiný poslanec sociální demokracie v rozpravě nevystoupil.

Ve druhém čtení se situace zopakovala. Kromě zpravodaje v obecné rozpravě vystoupil i jeden poslanec z KSČM asi se sedmiminutovým projevem. Pak v podrobné rozpravě navrhl zamítnutí novely. To bylo vše.

Teď to porovnejme s několikadenní obstrukcí přesně téže novely, kterou do Poslanecké sněmovny vrátil Senát. Co se na ní změnilo? Nic. Jak to, že sociální demokracie byla najednou schopna předložit řadu argumentů, proč by se předloha neměla schvalovat? Proč to neudělala před tím?

Na to není jiná odpověď, než že sociální demokracie trestuhodně zaspala, i když měla skoro rok na to, aby se na kritiku vládních reforem připravila.

Bylo to při projednávání jiných předloh jiné? Bylo i nebylo. Při projednávání zdravotní i důchodové reformy vystupovali poslanci ČSSD s razantní kritikou vlády. Ovšem z té kritiky se občan dověděl, co vláda dělá špatně, ale nedověděl se, jak by na jejím místě postupovala sociální demokracie. A hlavně: co by její opatření znamenala pro zadlužování státu.

V sobotu 12. listopadu proběhla programová konference ČSSD. Podle slov organizátorů šlo o první část diskuse s veřejností. Diskutovalo se o korupci, zdravotnictví, důchodech a daních. Na jaro je slíbena diskuse o politice zaměstnanosti a dalších částech programu.

Pak ale nezbývá se ptát: co dělala sociální demokracie celý čas, kdy Ústavní soud zamítnutím novel přijatých ve stavu legislativní nouze vytvořil prostor pro jejich nové projednání? Když ani po definitivním přijetí vládních novel sama nemá svůj program hotový? Veřejnost např. netuší, že je možné zařídit vícezdrojové financování důchodů bez toho, že by se musel oslabovat průběžný pilíř financování důchodů.

Boj proti korupci je důležitý a v sociální demokracii se na jeho tvorbě podílely důvěryhodné osobnosti. Leč existují i velké otazníky. Privatizace Mostecké uhelné se děla za vlády sociální demokracie. Proč se od ní strana nedistancuje? Jak se strana postaví k hlasování poslanců Milana Urbana, Miroslava Svobody a dalších o zákoně o veřejných zakázkách, kteří z povinnosti zadávat zakázky pomohli vyjmout firmy jako je ČEZ? Slova nestačí. Na získání důvěry jsou třeba skutky.

ČSSD ostře kritizuje nový občanský zákoník. Jeho vypracování však zadal Otokar Motejl, ministr spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana. Kritizuje tím svoje vlastní dílo, protože tvůrcové kodexu se od Motejlova zadání prakticky neodchýlili. Proč to dělá?

Sociální demokracie stojí před obtížným úkolem. Na populistickém křídle bude mít konkurenci v KSČM, Zemanově straně a nejnověji i v Paroubkových národních socialistech. Navíc není jasné, kam bude kormidlovat ANO 2011. Chce-li získat výrazný volební úspěch, musí oslovovat levostředové voliče, které si však získá jenom programem, v němž dvě a dvě budou čtyři. Když chce zrušit poplatky ve zdravotnictví, jak vyplynulo z programové konference, odkud vezme řádově čtyři miliardy, které budou v systému scházet? Bude-li se zabývat jenom výdaji a nebude-li specifikovat příjmy či úspory, stěží voliče přesvědčí.

Sečteno: obstrukce k popularitě nepomohou, nemá-li strana čitelný program, podle něhož se také chová.