(psáno před čtvrtečním setkáním Zeman-Sobotka)

Politická zápletka, kterou vyvolal svým úterním oznámením demise vlády premiér Sobotka, není v tuto chvíli ani zdaleka dořešena a jakýkoli komentář do týdeníku je riskantním krokem. Říkám to ve čtvrtek odpoledne, kdy píši tento komentář. Vyjde v úterý 9. května a ani za těchto pět dní konec této epizody ještě nenastane. Za uplynulé první dva dny však vykazuje tato událost zajímavou dynamiku a odkrývá nové možnosti.

V úterý odpoledne jsem vydal krátké prohlášení: „Ze strany premiéra Sobotky je to nečekaně dlouhý osvobozující odkop míče od vlastní branky a přenesení hry na polovinu soupeře. Nyní jde o to, jak zareaguje soupeř, ale to nechci předvídat. Nepředpokládám, že by to byl se soupeřem předem dohodnutý tah. Soupeř bude proto mít co k přemýšlení.“ Byl jsem překvapen, že tomuto mému komentáři leckdo nerozuměl. Kritikům se zdálo, že nabídkou demise vlády nebylo zformulováno žádné dlouhodobé, nebo aspoň do voleb platící řešení.

Argumentoval jsem, že o žádnou dlouhodobost nejde a v tu chvíli premiéru Sobotkovi jít ani nemůže. Sobotka se tím „pouze“ krátkodobě vymanil ze smrtelného klinče, do kterého se dostal dlouhotrvajícím nezvládnutím sporu se svým místopředsedou vlády Babišem. (V tomto komentáři záměrně nediskutuji komplikované „kulisy“ sporu, ani oprávněnost těch či oněch vyslovovaných podezření.) Sobotka nabídl jako krátkodobé řešení svou vlastní oběť – očekával, že dočasnou – jako cenu za vyřešení sporu, do kterého se v posledních dubnových dnech neprozřetelně namočil. Udělal to s předpokladem, že se mu to ve volbách v dobrém vrátí.

Byl to odvážný tah, v našich poměrech neznámý, ale musel by být až do samotného konce dohrán dobrým šachistou. Je evidentní, že Sobotka šachy tak dobře nehraje. A že je soupeř šachistou silnějším. Nevyšel Sobotka z chybného předpokladu, že za ním stojí v jednom šiku celá ČSSD? To se ukázalo být omylem. Zájmy silných hráčů v ČSSD nejsou totožné se zájmy jejího předsedy.

Co se bude dít do úterního rána, jak bude situace v následujících dnech či týdnech řešena a jak bude vypadat naše vláda do říjnových voleb, nevím. Nemám navíc důvod o tom spekulovat zejména proto, že to není moc důležité. Jakákoli vláda vznikne, nic podstatného do voleb neudělá. Jenom se mohou trochu vyjasnit nově vznikající pozice, vazby, možné koalice v budoucnu.

Myslím, že jsou tímto vývojem mnozí překvapeni proto, že v každodenním šumu málo významných událostí zapomněli na základní charakteristiky našeho dnešního politického uspořádání. To, co se právě teď děje, je logickým důsledkem faktu, že jsme tři a půl roku měli první velkou koalici v historii polistopadové České republiky a že velké koalice mívají před volbami (v libovolné zemi) svůj předem známý vývoj. Jak se blíží volby, strany velké koalice – v našem případě ČSSD a ANO – se musejí od sebe vzdálit, protože jedině díky tomuto vzdálení mohou spolu v průběhu volební kampaně vážně soupeřit. Známe to z našich sousedních zemí, které jsou velkými koalicemi po celá desetiletí charakterizovány – z Německa a z Rakouska. V tomto ohledu se u nás neděje nic mimořádného a právě tak by to občané naší země měli interpretovat.

Přesto je třeba říci, že každá vládní krize má svá nemalá rizika. Tím největším je další zmenšení schopnosti ČR bránit své zájmy v EU. Zcela evidentní je dlouhodobá totální nepřipravenost naší země reagovat na stále se zesilující nátlak jádra Evropské unie (jak Bruselu, tak zemí, které se za ono jádro považují) na povinné přijímání migračních kvót. A právě o to teď jde. Tento zničující nápad zarputilých evropských multikulturalistů a elitářů, kteří chtějí trestat země střední a východní Evropy (které do EU stejně nikdy nechtěli vzít), nemůžeme přijmout. Nelíbí se jim, že trváme na své identitě. A že se v EU nechceme rozpustit jako ona pověstná kostka cukru v čaji – můj příměr z počátku 90. let. Tlak na zbavení se své vlastní identity je však skryt v samotné podstatě konstruktu Evropské unie. Naše vládní krize jen zeslabuje naši šanci zformulovat a obhajovat opačný postoj. V tomto ohledu nám Sobotkův pád asi nepomůže.

Komentář pro časopis Týden, publikováno dne 9. května 2017