Vláda udělala cosi špatně a soud na podnět právníka zareagoval a dal šanci chybu napravit. Stalo se. Během jednoho dne bylo vyřešeno. Přesto pachuť z toho všeho zůstává.

Napsal jsem nedávno, že nemám v úmyslu Babišovu vládu lacině kritizovat – nemá to věru lehké v současné situaci -; nanejvýš mohu povytáhnout obočí. Povytáhl jsem ho už vícekrát, ledacos jsem skousl a myslel si své.

Dodnes není jasné - a není to jasné ani Městskému soudu v Praze, který vydal v dané kauze pravomocný verdikt -, proč Babišova vláda v průběhu nouzového stavu změnila právní režim, na němž vyhlášení tohoto stavu postavila, tedy proč „přepnula“ z krizového zákona na zákon o ochraně veřejného zdraví.

Můžeme o tom spekulovat – a mnozí také spekulují. Prý to bylo kvůli hrozbě, že by musela odškodnit ty, kdo byli nouzovým stavem poškozeni. Bylo by fér, kdyby se k této záležitosti vláda postavila čelem – tak jako se postavila čelem ke koronavirové pandemii – a řekla pravdu.

Možná, že měla jinou motivaci. Máme právo ji znát.

Pražský městský soud, řečeno obrazně, vrátil vlak, který se řítil po špatné koleji, na kolej správnou. Seznámil jsem se s verdiktem i tiskovou zprávou o něm a musím konstatovat: jakkoli jsem častým kritikem české justice, tentokrát dávám senátu ve složení Výborný – Cháberová – Kratochvíl jako občan plně za pravdu. Odůvodnění je logické, srozumitelné, zcela akceptovatelné, tzn, že je v souladu s mým svědomím a zdravým rozumem.

Verdikt je samozřejmě nepříjemný pro vládu a jejího předsedu, který se nechal slyšet, že jej sice respektuje, ale připadá mu absurdní. Absurdní proč? Mně absurdní nepřipadá, ale naopak – jako jediný možný.

Reakci předsedy vlády je ale vzhledem k okolnostem možné do jisté míry pochopit. Nikoli ovšem to, co zaznělo z Hradu (resp. z Lán), a to jak z úst prezidenta, tak jeho mluvčího.

Prezident má za to, že „soud na sebe bere odpovědnost za dopady na životy, zdraví či hospodářství České republiky“. Pardon, ale to je přece nesmysl. Soud ona opatření, o která jde, nezrušil okamžitě a nevratně, ale dal vládě prostor, aby věc napravila (kéž by to takto fungovalo i v jiných případech týkajících se chybujícího „plebsu“), což se ještě téhož dne stalo. Nemoudré vyjádření hlavy státu se tak dostalo do velice nepříznivého světla. Jeden by nabyl dojmu, že pan prezident onen verdikt snad ani nečetl (pokud ano, o to nepochopitelnější je jeho /prezidentův/ závěr).

Ještě větším šokem byly ovšem vývody mluvčího Ovčáčka. Ten dal do veřejného prostoru tuto úvahu:

Co kdybychom rovnou zrušili volby a všechny ústavní orgány? Vždyť tady beztak reálně vládnou nikým nevolení soudci, kteří rozhodují od stolu o osudech 10 milionů lidí. A bez mrknutí oka.

Pochopil bych, kdyby se takto vyjádřil někdo z oněch deseti milionů v hospodě (až je budou majitelé moci otevřít) po deseti pivech. Ale mluvčí prezidenta republiky, jednoho z pilířů našeho demokratického režimu?

O jaké úrovni politické kultury tu vlastně mluvíme?